Bylo mi to jedno. Našli jsme totiž mýtinu pravých divokých borůvek a napadli je. Mezi borovicemi prosvítalo slunce, vonělo mechem a jehličím, byl klid a ticho. Oba máme salát, salát a borůvkový salát. A ačkoli jsme na schůzku s příjemným ředitelem místní horské dráhy přišli s fialovou kolem úst, jak říkám, chvíli mi to bylo jedno. Nic takového jako pravé německé divoké borůvky neexistuje.
Začali jsme však den poté americký. Poté, co náš Fiat včera neslavně zemřel na čtyřproudé dálnici, dnes ráno jsme si ho vyzvedli před hotelem Brod. Jo, ještě jsme se tam nedostali Německé auto. Pokud zítra „praskne“ i tento, možná se nám to podaří.
Zpět k borůvkám. A železnice.
Takže jsme byli někde daleko Durynský les, někde, kde byste na první pohled řekli, že nikdo nechodí, ale k našemu velkému překvapení jsme zjistili, že na do idylického horského vlaku za den sedí více než 1000 lidí.
Nahoru a dolů a trochu kolem, tradiční na oběd Bratwurst a samozřejmě musí být místní trochu piva.
Náš program je... německý. Přesný na minutu a nepoddajný. No, to nám vyhovuje. Jen je potřeba si na to zvyknout pije kávu kdy to je čas na kávu. Nastoupit do vlaku, když nastoupíte do vlaku. A že i 10minutové zpoždění může být pro realizaci celého nastaveného programu fatální. Německo. Rozhodně bych neobhajoval ani špetku jejich přesnosti.
Západ slunce dorazili jsme na kouzelné víly. Vedle mohutných stromů, stromových domů a malých skřítků.
Příjemně ztracená někde uvnitř do Durynska. S příjemnou chutí dobrého jídla a přátelskými přáteli, kteří nás vítají a hostí na každém kroku. „Aha, vy dva jste blogeři ze Slovinska! Vítejte!" A vrátili jsme se s naší lámanou němčinou, která asi zní podobně, jako mluví Švéd slovinsky: „Dobrý den. Moc rád tě poznávám. Hladový. Pil a jedl. Pojďme."
Přečtěte si další díly cestopisu:
#1 Toy road / #2 Toy road / #3 Toy road / #4 Toy Road
Pokračování zítra!
