Je samozřejmé, že si jako malé děti hrajeme, ale především se rádi předvádíme a ponoříme se do životních rolí, které jsme tak či onak vstřebali do své mysli sledováním svých rodičů, bratrů, sester, babiček, dědů.. ., sledováním televize, čtením knih, nyní by se dalo říci i prohlížením virtuálního světa.
Každý si tímto druhem dospívání prochází a já jsem se vždy divil, proč trávíme jako děti tolik času v tomto fantasy světě. Proč preferujeme určité hračky, proč si je bereme do postele, mluvíme s nimi a tak či onak se o ně staráme...
Moji imaginární přátelé z dětství se od těch dnešních velmi liší, protože děti nyní také sahají po takzvaných virtuálních hrdinech, krmí je, uklízejí, mazlí je, laskají, povídají si s nimi a seznam by mohl pokračovat. Stejně jako dnešní děti znervózňují své rodiče, když nedostanou moderní „chytré“ hračky, tak i my jsme rodiče rozrušovali neutišitelným pláčem, když nám maminky chtěly dát naše medvídky do pračky. Víte, zmocnil se nás nepopsatelný smutek, kdybychom mysleli jen na to, co všechno se při praní, přehazování, namáčení a sušení stalo a na riziko, že se to scvrkne... Aby byla míra plná, medvěd noc nespal pod ochranou našeho úkrytu byl sám, v mrazu a kleště ho tahaly za uši. Navíc jsme ho stejně, když jsme se znovu potkali, slintali a tahali všude možně, po podlaze, na prašných hřištích, zpátky do školky a domů a na konci dne zase do postele. Pamatuji si, že každý večer před spaním jsem všechny své plyšové hračky položila k polštáři a přikryla je dekou, protože bez nich nebylo možné se ponořit do světa snů. Jednoho vyvoleného jsem snad nemohl vynechat. Že to byla tak nepostradatelná součást mého dětství, zjistili moji rodiče jednoho večera na dovolené na moři, kdy jsem udělal opravdovou scénu ichte a cestovatelských slz. Měl jsem hnědého medvěda, který byl vždy po mém boku, trávil se mnou skoro každou chvíli a jednoho odpoledne jsem ho zapomněl v přímořské restauraci, kam jsme chodili na zmrzlinu. Myslím, že za to mohlo moře, které odvedlo mou pozornost od rozkošného společníka. Až večer jsem si všimla, že není v mé přítomnosti, po čemž následoval pořádný výbuch pláče a hysterie. Rodiče samozřejmě dělali vše pro to, aby mě umlčeli, třeba si půjčili identického plyšového medvídka od mé sestry dvojčete, jelikož jsme měli každý svého, jen abych usnula. Zapomněli však na malý detail, který oba medvědy odlišoval; mohl jsi mi vypichnout oko.
Tu noc jsem usnul až poté, co jsem vypotřeboval poslední slzy. Následující ráno bylo věnováno zmizelému kožešníkovi a ke mně byla naštěstí slečna, která nás předchozí den obsluhovala, natolik ohleduplná, že toho zapomenutého zachránila pro případ našeho návratu. Samozřejmě radost z toho, že se zase vidíme, byla obrovská a moje odloučení od něj se odsunulo na den, kdy jsme si pořídili psa. Skončilo to v krabici a ve skříni, pečlivě hlídané, protože jinak by asi skončilo v zubech mého dalšího nejlepšího kamaráda a společníka na cestách.
162 - Magazín City 4/2013 - od 2. do 22. DUBNA 2013 podle Magazín města