Dobyvatelé festivalových zákoutí po celém světě... Láká vás dobýt všechny kouty světa jako dobrodruzi v románech... být součástí velkých událostí, ale především součástí společnosti, lidí, cestovatelů, umělců, podobně smýšlejících lidí, kteří na krátkou dobu splynou v neprůhledný dav různě mluvících lidí, a se stejným cílem, který sleduje tendenci vidět, slyšet, ochutnat, potkat se, naučit se, objevit a v neposlední řadě zažít něco, co by trvalo jsme jako sen do jiného světa.
Ten pravý návštěvníci festivalu už vědí, o čem mluvím, možná by přidali ještě slovo nebo dvě, ale nakonec stejně bude jen jedno slovo, kterému se říká "přátelství". Dav, který se hrne festivalové akce, (ne)přemýšlí o politické příslušnosti, náboženské orientaci, není rasistický, ba méně xenofobní, je otevřený, hravý, dětsky zvídavý, bezstarostný, zasněný, samostatný, ale přesto ovladatelný, ale jen při vedení hudba, umění, hra, literatura, věda, kuchyně, oslava... Každá země se může pochlubit nespočtem festivalů, u nás je to stejné, jen se musíme rozhodnout, kam nás náš festivalový pochod tentokrát zavede. Je mnoho možností, množství jedinečných umělců i pro všechny gurmány, kteří rostou festivalové "disciplíny", kteří chtějí, abychom objevili své talenty. A co může zůstat neznámé nám, velkým festivalovým dobyvatelům, jejichž festivalový duch se nám už dostává pod kůži...? Každý rok je každý festival úplně cizí, i když už jsme někde byli, pořád nás to táhne zpátky a pokaždé je to jiné - atmosféra, lidé, počasí, světla pódia, pódium, interpreti... I na filmový festival ve francouzském Cannes nás opět zve oficiálním plakátem Ingrid Bergmanová, tentokrát bez společnosti Cary Grant, a i letošní festival bude zcela odlišný od toho před dvaadvaceti lety. Každopádně červená nit festivalu zůstává a je to prolínání člověka, jeho masky, jeho hry, respektive jeho interpretace, zasazené do reflexe současných společenských poměrů. Něco ale vždy zůstane jako stereotyp: že velké festivaly s nepopsatelným zvukem jsou určeny davu fanoušků elektronická hudba, že metalové festivaly jsou plné vždy laskavých a ještě něžnějších metalových mužů, kteří jsou pravděpodobně emotivnější než návštěvnice inspirované květinovými festivaly, že největší „žrouti“ mívají návštěvu kulinářského festivalu a dobrého vína, že čokoládové festivaly jsou spíše než děti chodí jejich matky... To je jedno, stereotypy nahoru nebo dolů, rockové festivaly bude stále hostit charismatické a excentrické rockové „superstaráky“, jejich „groupies“ budou každým rokem zvyšovat věkový rozdíl a pro nás, běžné smrtelníky, vášeň z pódia doplní hvězdy na nebi, pláštěnka v batoh, sluneční brýle na nose, vlasy, špinavé kalhoty, klobouk na hlavě, palec nahoru a ujeté kilometry. Nyní pojďme rychle, jak říká naše zpráva, rozvinout festivalová mapa, protože cesta k objevování nových festivalových obzorů může být horká a dlouhá.
