Láska. Slovo, které používáme každý den, ale málokdy plně pochopíme jeho význam. Ale co je to láska, když odstraníme zromantizovaný závoj a podíváme se na něj hlubokýma očima? V básni připisované mystickému básníkovi Rúmímu se láska neomezuje pouze na srdce nebo mysl – říká, že miluje duší. Nadčasová slova, která nás zvou k zamyšlení nad pravou povahou lásky a jejími skutečnými hloubkami.
Když mluvíme o lásce, většina z nás automaticky myslí na srdce. Srdce jako symbol emocí, romantiky, možná i naivního snění. Zdá se však, že skuteční básníci, filozofové a mystici jako Rúmí vnímají lásku na mnohem duchovnější úrovni. Tento básník, který žil ve 13. století, nás učí, že pravá láska přesahuje naše myšlenky a city. Skutečně přesahuje všechny pozemské vjemy.
Rumi říká:
Co to znamená milovat duší? Znamená to, že skutečná láska není omezena na to, jak někdo vypadá nebo jak se cítíme? Možná to znamená, že pravá láska nás vede k tomu, co je mimo náš rozum a srdce, k něčemu většímu, k něčemu, co možná ani nedokážeme racionálně vysvětlit.
Láska, která není odsouzena k zapomenutí
Moderní společnost nás často učí, že láska je pomíjivá. Stejně jako květiny, které časem vadnou, může i láska uschnout, pokud se o ni nestará. Kolikrát slyšíme, že se někdo „zamiloval“ a pak znovu „odmiloval“? Ale pokud láska není omezena na srdce nebo mysl, může být dokonce pomíjivá? Rúmí nám připomíná, že láska, kterou cítíme s duší, přesahuje hranice smrtelnosti. Nezáleží na pomíjivých pocitech a výkyvech, které pociťujeme v běžném životě.
Milovat duší znamená milovat bez očekávání, beze strachu, bez potřeby ovládat. Je to láska klidná a stabilní, protože není spojena s vnějšími vlivy. Dalo by se říci, že láska s duší je ta forma lásky, která se nebojí zmizet, i když to navenek nemusí být vidět. Je to láska, která přesahuje fyzickou přítomnost, čas a prostor.
Když srdce a mysl zapomenou
Mnozí se bojí ztráty paměti, bojí se zapomenutí na milovanou osobu, pocity, zážitky. Rúmí nás ale svou poezií uklidňuje – pokud milujeme duší, naše láska se nikdy neztratí. Můžeme zapomenout na tvář milovaného člověka, můžeme zapomenout i na vzpomínky, které jsme si s ním vytvořili, ale pocit, který přináší láska s duší, zůstane navždy.
Tato láska je skoro jako kotva v nás. Ve chvílích pochybností, ve chvílích, kdy jsou naše myšlenky zmatené vzpomínkami a bolestí, když naše srdce bolí ze ztráty, nás duše táhne zpět k této lásce. Ne proto, že bychom měli, ale proto, že jsme s ní spojeni na té nejhlubší možné úrovni.
Láska mimo ego
Milovat duší znamená také lmilovat bez očekávání, bez podmínek. Ve světě, kde je láska často podmíněna úspěchem, krásou nebo bohatstvím, nám Rúmí připomíná bezpodmínečnou povahu lásky. Duše nezná žádnou chamtivost, žádnou žárlivost, žádné sobectví. Milovat duší znamená milovat způsobem, který přesahuje naše ego, naši potřebu potvrzení. Je to láska zcela oproštěná od očekávání a nároků.
Tento druh lásky je vzácný, ale ne nemožný. Je to jako závan čerstvého vzduchu ve světě, který je často prosycen povrchními, pomíjivými spojeními. Vyzývá nás, abychom v sobě našli tuto klidnou, hlubokou lásku a vyjadřovali ji ve vztazích, aniž bychom potřebovali neustálé afirmace a komplimenty. Pokud milujeme svou duší, naše láska sama o sobě stačí.
Rumiho hledání lásky v moderním světě
Moderní svět nás učí, že láska je něco, co se nachází a ztrácí, něco, co musí mít dramatické začátky a stejně dramatické konce. Ale Rúmí nám připomíná, že ano pravá láska je tichá, nadčasová, stálá – není vázán na vzpomínky, ani na obrazy, ale na hluboké, vnitřní spojení. Taková láska je osvobozena od vnějších překážek, přesahuje mysl a srdce a ukotvuje se přímo v naší duši.
Když milujeme svou duší, milujeme za hranice ega, za strachy, za naše vlastní omezení. A možná právě v tomto světě, kde je vše tak dočasné, potřebujeme tuto formu lásky nejvíce – klidnou, stabilní a hlubokou. Skutečnou výzvou je, jak ji najít, a co je ještě těžší, jak ji udržet ve svém srdci a životě.
