Pracujete s Červenými nosy - klaunskými lékaři, jste povoláním učitel, vedete divadlo Unikat... Pohybujete se někdy ve světě dospělých?
Spolupracujete s Red Noses – Clown Doctors, jste povoláním učitel, vedete divadlo Unikat… Pohybujete se někdy i ve světě dospělých?
Asi jsem nikdy pořádně nedospěl, nebo je to možná naopak: Dospěl jsem natolik, že se můžu bez výčitek svědomí oddávat dětské radosti a můžu být upřímně a bezvýhradně nadšený pro nové věci. Jako jeden z Červených nosů, klaunských doktorů, pravidelně navštěvuji dětská oddělení ve slovinských nemocnicích, jako tvůrce v divadle Unikat jsem neustále mezi dětmi, jako učitel divadelní improvizace v gymnáziu Činoherního divadla v Nové Gorici jsem mezi teenagery a v rámci kolektivu Narobov tvořím převážně pro dospělé publikum, ale doufám, že s dětskou bezprostředností.
Před pár měsíci jste se stal otcem, změnil se vám svět?
Od té doby, co můj životní rytmus do značné míry určovala šestiměsíční Živa, se opravdu všechno změnilo. Je to velmi únavné, ale zároveň velmi úžasný zážitek, když s ní znovu poznávám svět. Prostřednictvím ní se mi otevírá úplně nový pohled na věci. Na zvuky, barvy, pohyb, oční kontakt... Takové jednoduché věci jsou skutečně skutečným zážitkem, pokud se jim upřímně věnujete. I jako dospělý. Živa má velký vliv na mé myšlenky o umělecké tvorbě u dětí i dospělých.
Jsou děti náročnějším publikem než dospělí?
Samozřejmě. Jsou upřímní. Nečekají zdvořile do konce, ale hned dají najevo, pokud je představení „netáhne“. V divadle stejně jako v nemocnici hned cítíte, jestli už o děj nemají zájem. Zaujmete je jen tehdy, když jste upřímní a pokud je téma, kterým se zabýváte, součástí jejich světa. Tvořit pro děti je však velká radost, protože vám vrací energii. Dospělí diváci jsou zdrženlivější a jako tvůrce je mnohem obtížnější dosáhnout silnější emocionální odezvy.
Jaké typy lidí dělají děti nejšťastnějšími?
Ti, ve kterých se nacházejí. Lidé, kteří řeší problémy, které sami v životě mají. Život dítěte není idylický, jak se často představuje, ale neustále zahrnuje obrovské problémy. Jsou tak obrovské, že některé se nevyřeší ani v dospělosti. Například ve hře „Pohádková hodinka babičky Pra, kdo nečeká tygra...“ se děti, zejména ty ve věku 4 až 8 let, ztotožňují s tygrem, který je plný energie, zkoumá a nechtěně babičku „otravuje“. Snaží se totiž nastolit řád, vynutit pravidla a uklidnit. Rodiče se s ní více ztotožňují.
V čem se podle vás liší dětství dnešních dětí od vašeho nebo vašich rodičů?
Nevím, jestli je to tak odlišné, jak se na první pohled zdá. Je pravda, že existuje více médií a způsobů, jak přijímat informace, ale lidský kontakt je dnes, stejně jako tehdy, zdaleka nejdůležitější. Díky této živosti je divadlo dnes stejně populární jako tehdy a stále ho hodně navštěvujeme, i přes televizi, DVD a celosvětovou síť.
Jak si představujete perfektní den pro dítě?
To jistě hodně závisí na věku dítěte. Žádný den dítěte neuplyne bez poznávání světa kolem sebe a poznávání sebe sama. A pokud je toto poznávání úspěšné, pokud po vynaloženém úsilí vede k dobrým pocitům, pak je to perfektní věc. Nejen učení se novým věcem, ale kompletní zážitek. V zoo pro mě jako dítě bylo největším zážitkem překonání strachu a pohlazení kozy. Nejen vidět slona.
Jak si organizujete volný čas?
V posledních měsících trávím svůj volný čas hraním si a objevováním světa s mou malou dcerou. A ranními procházkami do Tivoli nebo na hrad. Ale s manželkou si také dopřejeme shlédnutí krátkého divadelního nebo tanečního představení v KUD France Prešeren, Stara Elektrarna, nebo jen drink ve dvou někde ve Staré Lublani. Bydlení necháváme na pár hodin babičce nebo dědečkovi. Ta hodina nebo dvě, kdy jsme spolu, nám teď připadají magičtější než rande před deseti lety...
