Ada Hamza je plná tvůrčí motivace, která pro ni začala znamenat svobodu v podobě fotografie již během studia práv. Pomalu doplňuje svou sbírku analogových fotoaparátů a spřádá s nimi svůj osobní příběh protkaný humornými situacemi a cestováním. Ta představí sérii fotografií z Kalifornie 24. února v Kině Šiška.
Sešli jsme se v pátek odpoledne, kdy se většina lidí už modlí za víkend. Ada Hamza se ale ten den ještě vzpamatovávala z krádeže počítače a objektivu fotoaparátu, která se jí a jejím přátelům stala o pár dní dříve v Benátkách. Proto zpočátku neměla náladu, ale u uklidňujícího mátového čaje jsme si příjemně popovídaly o fotoaparátech, analogové fotografii a její cestě do Kalifornie, která i přes krásný otisk na fotografickém filmu nezanechala tak jedinečný dojem. Ada neplýtvala slovy a s šarmem, který svědčí o její lásce k tomuto umění, jsme se oddaly jejímu světu dokumentace prostřednictvím fotografií, které jsou něčím skutečným a hmatatelným.
Budoucí právnička, která uvolňuje svou kreativitu ve fotografování. Jak začala vaše tvůrčí cesta?
Studoval jsem práva, která plánuji letos dokončit, ale během studia jsem si uvědomil, že mě zajímá i fotografování. Nic jsem neplánoval, potřeboval jsem dělat něco kreativního. Asi proto, že jsem obklopen takovými lidmi - ten chlap je z Akademie (Vysoké školy výtvarných umění, op. a.), takže jsem přes něj poznal spoustu přátel, se kterými jsem se víc propojil, možná proto, že jsem spíš hipísácký a ne tak byrokratický, úřednický. Přesně proto jsem studium bral na lehkou váhu, ale jsem moc rád, že jsem ho studoval, protože mám jiné znalosti, jiný pohled na svět. Teď si uvědomuji, že bych se tomu taky rád věnoval, a tak jsem se rozhodl studium dokončit. Totiž jsem našel most mezi kreativitou a právem, a to v autorském právu nebo právu duševního vlastnictví.
Jak dlouho se věnujete fotografování?
Fotografie vznikla celkem spontánně. Začal jsem fotit a propadl jsem se tomuto světu. Vzdělával jsem se převážně přes přátele a lidi, které znám, a online komunity.
A na jakých workshopech?
Ne, úplně sám. Také jsem se tu techniku naučil sám. Koupil jsem si spoustu různých fotoaparátů a učil se s nimi. Když lidé kolem mě zjistili, že fotím na film, prostě mi dali fotoaparát.
Jaké kamery používáte?
Mám doma obrovskou sbírku fotoaparátů, z nichž některé jsem nikdy nepoužil. Kdybych se mi jeden z nich dostal do rukou před pěti lety, nevěděl bych, co s ním – jaká je clona, čas… Teď, když vidím fotoaparát, vím přesně, jaký má objektiv, jakou má clonu a co všechno se s ním dá dělat. Většinou fotím třemi fotoaparáty. Canon EOS5 je profesionální analogová zrcadlovka, Contax T2 mám vždycky u sebe, protože je velmi spolehlivý a kvalitní, používám i Chaiko.
K čemu je obvykle používáte?
Čajka fotí zrnitě, takže ji používám na osobní snímky nebo osobní dokumentaci, protože vytváří krásnou a snovou atmosféru. Mnoho fotografií, které budou na výstavě vystaveny, bylo pořízeno Čajkou. Contax je japonský fotoaparát, ostřejší, a EOS Canon je profesionální fotoaparát, který používám na práci, protože snímky jsou dobré a ostré. Použil jsem ji na produktovou fotografii pro Pop up dom. Vyvoláváte si vlastní fotografie? Ne, nechávám si je vyvolat. Kdybych si to chtěl vyvolat sám, musel bych si koupit chemikálie a mít na to vhodný prostor. Vyžaduje to hodně vybavení a je to drahé, takže jsem to sám nikdy nedělal. Film vyvolám a naskenuju ho přímo na CD, nebo mi to udělají tam, kde si ho nechám vyvolat. Předpokládám, že jsi už viděl docela dost světa. Kde je pro tebe domov? Určitě v Lublani. Vždycky v Lublani bude, ale nějakou dobu by chtěla žít někde jinde.
Kdybyste mohli žít kdekoli na světě, kde byste si postavili dům svých snů?
Po mém americkém výletu mě to do New Yorku opravdu táhne, a stejně tak Jurij (přítel, pozn. red.).
Co tě vlastně táhlo přes rybník?
Účel cesty byl tak trochu pracovní. Začátkem léta Jurij spustil kampaň na Kickstarteru, která byla docela úspěšná, a s tímto účelem jsme jeli do New Yorku poslat blatníky (Jurij vyrábí blatníky na kola Musguard, pozn.) a vyřešit věci s distributory. Takže pro Jurije byla cesta spíše pracovní, pro mě spíše dovolenková, relaxační.
Co vás tam tak zaujalo, že jste se rozhodli se tam přestěhovat?
Dynamika velkoměsta nám vyhovovala. Jurij svůj produkt velmi úspěšně uvedl na trh a zjistil, že lidé tam jsou vnímavější k určitým věcem, trh je větší a zároveň se všechno děje rychleji. Oba jsme si New York trochu zamilovali, i když jsme tam nebyli poprvé. Viděli jsme ho jinýma očima, protože tam bydlí kamarád a na pár dní jsme měli možnost nakouknout do tamního života. Do úplně normálního života, ne turistického. Vlastně se nám podařilo vyhnout se Times Square za 15 dní. Mám pocit, že mám spoustu energie na to, abych v takovém městě žila, alespoň rok nebo dva.
Na výstavě budete vystavovat fotografie z Kalifornie. Jak to, že tam nebudou žádné fotografie z New Yorku?
Protože z New Yorku žádné nemám. Takže jsme celý den lítali a pracovali, navštěvovali cyklistické obchody a výstavy. Navíc jsme dorazili během vlny veder, takže jsem fyzicky nemohl fotit, natož si vážit prostředí a budov kolem sebe. Jak jste zažili Kalifornii? V San Franciscu bylo chladněji, asi o 15 stupňů Celsia méně. Dorazili jsme nepřipravení, představovali jsme si, že budeme v šatech a kraťasech, ale pak se ukázalo, že je to úplně něco jiného, zejména pobřežní oblast San Francisca, která byla zahalena v mlze a proto tam přes den bylo jen asi 13 stupňů Celsia, což mi umožnilo koupit si džíny, protože jsem si neměla co vzít na sebe.
Jak dlouho a kde jsi byl/a v Kalifornii?
14 dní. Přiletěli jsme do San Francisca a pokračovali jsme v cestě autem do Los Angeles. Chtěli byste je používat více? Rozhodně ne.
Proč? Mám pocit, že na tebe Kalifornie neudělala dojem, zatímco některé z nás k ní velmi táhne.
Samozřejmě, protože si myslíte, že je to krásné. Jako děti a dospívající jsme viděli všechny ty filmy o Kalifornii a máme v hlavě, že je to něco romantického a krásného.
Jak se díváte na sérii kalifornských fotografií dnes, s více než šesti měsíci pozdějšího odstupu?
Přijde mi to zajímavé, protože fotky jsou úplně jiné, než jak to tam doopravdy je. Je to velmi fascinující - země je extrémně fotogenická, ale žít tam... To snad ani náhodou. Já ne. Los Angeles je velmi velké a rozlehlé a neexistuje tam žádná evropská veřejná doprava, takže se musíte všude pohybovat autem. Nemám řidičský průkaz, pohybuji se buď na kole, nebo veřejnou dopravou, takže na mě obzvlášť špatně působí fakt, že musíte trávit tolik času v autě. Město je rozdělené a každá cesta na druhý konec trvá dvě hodiny. Lidé tam neustále cestují. Nemůžete jen tak přijít a projít se centrem, protože tam žádné není. Existuje velmi dobrá kniha od umělkyně Mirandy July. Vybírá si tě, která pojednává o tom, jak se v Los Angeles nepotkávají lidé z různých prostředí a společenských vrstev. Pokud to srovnám s New Yorkem, jste tam pořád mezi lidmi. Všichni jezdí metrem a město je mnohem živější a interakce mezi různými lidmi je neustálá. Proto je Julyina kniha zajímavá – zpovídala lidi, které by nikdy nepotkala, takže je to jedinečný vhled do tamní společnosti.
Takže jste viděli mnohem víc než jen Los Angeles, nahlédli jste i do zákulisí života. Kde jste žili?
Bydleli jsme u jednoho Slovince, který tam v té době něco natáčel. Spali jsme u něj a protože surfuje, vzal nás podívat se, kde pracuje, vyrazili jsme spolu ven a žili normální život. Protože jsme měli auto, projeli jsme vnitrozemím pouště a vrátili se venkovem, navštívili jsme Big Sur a národní park s jeho krásnou přírodou – lesy, kopce, skály, útesy…
Kolik fotek jste si s sebou přinesli domů?
Natočil jsem asi deset filmů, každý s 36 snímky, takže asi 360 snímků.
Můžete popsat sérii fotografií, které na výstavě uvidíme?
To byly momentky. Kalifornie mě fascinovala z hlediska architektury a městského prostředí. Je úplně jiná než my, domy jsou jiné, auta jsou jiná, čáry na silnici i veřejné osvětlení jsou jiné. Spousta věcí se přidává, skládá dohromady, všude jsou nějaké odpadky a všechno je syrovější. Lidé žijí ve svých krásných domech a možná jejich interiéry jsou i uklizenější, ale prostředí je trochu zastaralé, jako by se s ním nikdo netrápil. Zvlášť mě fascinovaly anomálie v městském prostředí, které jsem také fotografoval. A také samotná příroda, například Big Sur.
Mají tam nějaké parky?
Myslím, že ano, ale moc jsme je neviděli. Chodili jsme na dlouhé pláže, což je svým způsobem zajímavé. Všichni surfují a to bylo hezké vidět. Všichni sportují, i když moře není vhodné na koupání, protože vlny jsou obrovské. Ale je hezké vidět staré pány, o kterých byste si mysleli, že jsou už docela staří, jak přicházejí se surfy a tříští se do vln. A ty palmy... mmm, ty mě opravdu fascinovaly. Jsou hodně štíhlé a hodně vysoké, pár desítek metrů.
Co je pro vás ve fotografování důležité?
Humor je pro mě velmi důležitý, takže doufám, že je to vidět i v mých fotkách – vtipné, zábavné, bizarní situace.
Jaká bizarní situace vás v tuto chvíli napadá a zachytili jste ji na kameru?
Mám jednu velmi šťastnou fotku, zveřejnil jsem ji na svém blogu, červeného auta stojícího před červeným stromem. Není to bizarní, ale je to vtipné. Je to jako zinscenovaná situace, což ale není.
Takže tohle jsou věci, které vás jako první zaujmou?
Ano, hlavně anomálie v prostředí. Věci, které existují, ale nikdo na ně neměl žádný vliv. Zajímá mě také, co lidé dělají se svými domy, jak jim například podivně roste kaktus. Moji pozornost upírají drobnosti, kterých si ostatní nevšímají. Sleduji také jiné lidi a jejich práci, fotografy, kteří jsou pro mě zajímaví. Teď jsem si trochu vyostřil vkus; ze začátku se mi líbilo hodně věcí, ale teď se mi líbí méně a musí být souvislé, konzistentní. Nápad musí být osobní a originální. Prostřednictvím série fotografií je vidět osobnost fotografa nebo to, co chce ukázat. Dobrou fotografii může udělat každý, takže vrcholem se mi jeví ucelená série, ze které je jasné, co má člověk rád, co ho zajímá, jak se dívá na svět, jaké jsou jeho hodnoty.
Právě jste zmínil fotografy. Který z nich vás nejvíce inspiruje?
Momentálně je mým nejoblíbenějším fotografem Wolfgang Tillmans, německý fotograf. Je skvělý, ale je těžké slovy vyjádřit jeho genialitu. Celá jeho tvorba vystihuje, jaký je. Kdybych viděl tři jeho obrazy, asi bych si nemyslel, že je na nich něco geniálního. Vydal také několik knih, ve kterých mluví o své práci, a skrze tuto teorii, myšlení a myšlenky ho člověk vnímá úplně jinak.
Co bylo vaší největší výzvou při fotografování Kalifornie?
Nic. Focení beru velmi lehce, nezatěžuji se a neplánuji. Pokud jedu na výlet, mám u sebe vždycky foťák, ale netrápím se tím, že bych musel cokoli fotit. Je to dokumentace a je to něco, co mě v tu chvíli zajímá. Kdybych byl bez foťáku, měl bych to v hlavě.
Jakou část světa byste chtěl v budoucnu prozkoumat se svým fotoaparátem?
Asie. V poslední době mě táhne Soul, takže bych moc rád jel do Jižní Koreje. A pak do Japonska.
Některé z Adiných fotografií si můžete prohlédnout v galerii níže.
