Všechno to začíná příslibem věčnosti – že zůstane, ať se děje cokoliv. Ale někdy se dveře zavřou bez rozloučení a zanechají za sebou prázdnotu, kterou vyplníte nadějí, že se vrátí. Co když tam není?
Každý milostný příběh má svůj začátek – jiskry, sliby a ten pocit, že svět konečně našel svůj smysl. Co se ale stane, když se vše krásné roztříští v ticho? Když za ním zůstanou dveře zavřené a zbývá jen jedna otázka: Vrátí se?
Prázdnota po odjezdu
Byt byl tichý jako slib, který nikdy nedodržel. Zíral jsem na šálek kávy, který už dávno ztratil teplo, stejně jako slova, která jsme si jednou šeptali za slunečných rán. Vzduch byl plný vzpomínek – protkaných drobnými detaily jeho přítomnosti. Košile, která visela na židli. Polovina jeho parfému na poličce v koupelně.
Ale on tam nebyl. a já? Byl jsem uvězněn v tomto nekonečném limbu - mezi nadějí a zoufalstvím.
Proč odešel?
Stále jsem znovu prožíval okamžik, kdy vyšel ze dveří. Mohl bys říct něco jiného? Mohl bys ho držet? Ty otázky, které vás udrží vzhůru ve tři ráno a snaží se najít důvod toho, co vás rozbilo na kusy.
Řekl, že potřebuje čas. Plocha. Že je tam příliš velký tlak. Ale nechápal jsem, jak to, co pro mě bylo vším, může být příliš. Plocha? Jak může láska potřebovat odstup?
Popadl jsem telefon, prošel poslední zprávy a zastavil se u jeho: "Vrátím se, až budu připraven." Ale připraven na co? K životu beze mě?
Čekání jako forma bolesti
Bylo to jako dlouhá, ponurá jízda vlakem mlhou. Nevěděl jsem, kdy to skončí nebo kam mě to veze. Byl jsem uvězněn ve svém vlastním světě pochybností, kde vše, co jsem dělal, bylo zabarveno myšlenkou na něj. Každý zvuk na chodbě mě postavil na nohy – každý cizí krok mě na okamžik naplnil falešnou nadějí.
Láska nás často nutí cítit to, co jsme si nemysleli, že jsme schopni cítit – naději, která bolí. Čekání na muže, který už možná nikdy nepřekročí tvůj práh.
Láska bez zpáteční letenky
Opravdu se vrátí? A pokud ano – kdo těmi dveřmi projde? Bude to stále on? Budeme to stále my? Nebo se ztratíme ve verzích nás samých, které se mezitím změnily?
Začal jsem se divit: Co vůbec očekávám? Omluvit se? Aby mě objal a řekl mi, že se mýlil? A jakkoli jsem toužil po jeho slovech, část mě věděla, že určité odchody jsou konečné.
Láska není dálnice, kde se můžete vždy vrátit. Některé příběhy nemají zpáteční letenku - existuje pouze přílet nebo odjezd.
co já?
Když jsem ležel na pohovce a díval se do stropu, konečně jsem si dovolil zeptat se na něco, na co jsem se předtím nezeptal: Co když o to nejde, vrátí se? Co když na to přijde, chci to zpátky?
Uvědomění bylo bolestné. Pokud by se vrátil, musela by znovu vybudovat vše, co rozbil – všechny iluze, všechny přerušené rozhovory a nedodržené sliby. Ale zároveň jsem věděl, že pokud se nevrátí, musím dát dohromady jen jednu věc: sebe.
Láska, kterou už si nepůjčím
Tu noc jsem si uvědomil něco důležitého. Už si nebudu půjčovat kousky svého štěstí výměnou za drobky naděje. Nebudu čekat na někoho, kdo mě opustil uprostřed příběhu, ve kterém jsem měla hrát hlavní roli.
Láska není hotel s otevřenými dveřmi, kam mohou lidé přicházet a odcházet, jak chtějí. Láska je domov – a domov není nikdy dočasným útočištěm.
Pokud se nevrátí…
Pokud se nevrátí, možná budu ještě chvíli cítit bolest – protože láska nezmizí jen tak přes noc. Ale nebude to bolet navždy. Naučil jsem se, že konec není vždy porážka. Někdy je to jen začátek příběhu, který sami píšete.
Ráno jsem mu sundal košili ze židle. Ne ze vzteku, ale ze sebelásky.
