Třetí sezóna The White Lotus 3, odehrávající se v Thajsku, slibovala spiritualitu, odhalení a exoticky vypjatý luxus. Nakonec jsme se dočkali unavené meditace o smrti, prázdných dialogů a obsazení, které se nechytlo až do samého konce. Když se hráči konečně trochu zahřáli, už jsme ztratili zájem.
Kdyby to tak vypadalo Bílý lotos Po výbušné první sezóně a emocionálně odvážné druhé sérii si The White Lotus 3 našel své místo mezi nejambicióznějšími seriály moderní televize a je tím vystřízlivěním po večeři all-inclusive – když si uvědomíte, že jste se přejedli a ten dezert nestojí za ty kalorie.
The White Lotus 3: Zatím nejslabší sezóna? Absolutně.
Mike White, autor a režisér, si tentokrát vyhrnul rukávy a vzal nás Thajsko – destinace ideální pro duchovní transformaci a kulturní setkání. Ale to, co jsme dostali, byla natahovaná a obsahově roztříštěná sezóna, kde se na povrchu vznášela témata smrti, víry, viny a osvícení, která nebyla nikdy pořádně prozkoumána.
To, že sezóna byla těžká, není překvapením – bílý často hraje s nepohodlí. Problém ale není v názvu, ale v tom, že se příběhy nikdy pořádně nespojí ve smysluplný celek. Každá postava byla uvězněna ve své vlastní bublině a ne způsobem, který by prohluboval porozumění, ale způsobem, který nás vzdaloval od všeho skutečně důležitého.
Herecké obsazení? Studené jako bufetový salát.
Nelze popřít, že předchozí sezóny Bílý lotos vyhodil některé herce (Jennifer Coolidge, Aubrey Plaza, Theo James), protože postavy seděly hercům jako tenký džin a dobrý tonik. Tentokrát ale naprostá absence chemie. Patrick Schwarzenegger, Carrie Coon, Aimee Lou Wood, Scott Glenn... každý samostatně schopný, ale společně jako improvizovaná divadelní skupina stále hledající společný tón.
I když ke konci byly chvíle autenticity (zejména monolog Laurie, mistrně provedený Carrie Coon), dostali jsme se tam příliš pozdě. Do té doby jsme byli otupělí. Když byli herci konečně trochu přesvědčivější, my, diváci, už jsme si na jejich dřevěné herectví zvykli – ne proto, že by se zlepšovali, ale proto, že jsme byli čím dál unavenější.
Vizuální luxus bez obsahu
Co se nedalo přehlédnout, bylo, že všechny epizody byly vizuálně úchvatné. Thajsko se svou mystikou, zelení, chrámy a tyrkysovým mořem prostě křičelo po symbolice. Vše se ale rychle proměnilo v pohlednici – krásnou, ale prázdnou. I duchovní prvky (mniši, meditace, symbolika stromu smrti) se staly pouhou kulisou pro bohaté obyvatele Západu pohrávající si s myšlenkou osvícení – jako byste si na recepci resortu mohli koupit duchovní znovuzrození.
Satira bez zubů
Bílý lotos byl vždy seriálem, který nás bavil svým cynickým pohledem na bohaté a zkorumpované. Tentokrát ale jako by se série už neodvážila kousnout. Satira se stala rozředěnou, téměř jemnou. Postavy jako Tim Ratliff a jeho excentrická rodina byly navrženy pro humor a šok – ale ponechány bez jakékoli skutečné váhy. Dokonce i smrt byla nějak beztížná. Chelsea, jedna z mála sympatických postav, umírá s koblihou v ruce. Symbolismus? Možná. Ale účinek? Ne přesně.
A co doktrína?
Mike White nám říká, že osvícení je iluze, že hledání smyslu ve světě bohatství je neplodné. Dobře. Ale copak jsme to už nevěděli? A co je důležitější – opravdu potřebujeme osm epizod, abychom to zjistili s postavami, které sotva ustojíme?
Jediné skutečné hvězdy sezóny? Opice.
Nejživějšími postavami, které vyjadřovaly emoce, jednaly soudržně a byly vizuálně zábavné – byly opice. Pokud se někdo vrátí ve čtvrté sezóně, měly by to být opice. A možná Fabian, který nám dluží písničku.
