Asja Graufová. Flétnista, pedagog, milovník umění a pohybu. Je zamilovaná do léta a teplých dnů, které by nejraději měla po celý rok. Podílí se na různých hudebních, uměleckých a divadelních projektech. Hudební část programu Knihovny pod baldachýny byla...
Asja Graufová. Flétnista, pedagog, milovník umění a pohybu. Je zamilovaná do léta a teplých dnů, které by nejraději měla po celý rok. Podílí se na různých hudebních, uměleckých a divadelních projektech. Hudební část programu Knjižnice pod krošnjami byla jejím výběrem, z jejích prstů vznikla hudba pro loutková představení, zkoumá volnou hudební improvizaci... Přestože je klasicky vystudovaná flétnistka, neomezuje se na žánry a prozkoumává široké odkaz světového hudebního umění v její hudební tvorbě.
Jak jste poznal kouzelný svět flétny?
Jako malá jsem začala chodit do hudební školy a jako každá holka jsem se chtěla naučit na klavír. Jelikož jsme doma žádnou neměli, strčili mi do rukou flétnu. Velmi praktický nástroj, který můžete nosit všude s sebou. V průběhu let jsem si uvědomil, že mám možná i blíže ke smyčcům, co se týče zvuku, ale se svým nástrojem jsem se spřátelil velmi brzy. Flétna se stala mou součástí, mým hudebním výrazem.
Změnil se za ta léta způsob hry na flétnu a jak?
V průběhu tisíciletí se flétna změnila. Získávalo nové podoby a názvy. Tak se vyvinula z jednoduché pastýřské flétny v moderní nástroj z drahých kovů - stříbra, zlata, platiny. Ve 14. století byla v záznamech poprvé zmíněna příčná flétna, která byla vyrobena ze dřeva. Zvuk flétny byl kvůli tomu úplně jiný. Předtím se hrálo hlavně na zobcové flétny. V období baroka se flétna prosadila jako sólista i orchestrální nástroj. O 18. století lze říci, že je zlatým věkem flétny. Velcí skladatelé této doby, jako Bach, Telemann, Händel a mnozí další, dali flétně důležitou literaturu. Významné změny v konstrukci flétny přinesl ventilový systém představený v roce 1832 Theobaldem Boehmem. Otevřely se různé možnosti implementace. Zvuk se stal pronikavějším a silnějším.
Flétna je slyšet ve všech hudebních žánrech. Od klasiky přes jazz až po rock... Liší se hra na flétnu na klasickém koncertě nebo v etnické skupině?
Technika zůstává stejná. Hra se mění pouze v barvě tónu a v tom, co jedinec hraje. Každý umělec tuto barvu zkoumá sám. Existují moderní herní techniky pro nové zvukové plochy. Záleží na jedinci, jak jeho hudba v dané skladbě zazní, ať už klasický, etnický nebo heavymetalový koncert. Část naší osobnosti a pocitů můžeme dostat do popředí použitím určité techniky nebo úchopu.
Hodně se zdokonalujete u různých učitelů doma i v zahraničí. Na který z nich nejraději vzpomínáte a proč?
Kolumbijce Gaspara Hoyose jsem potkal na letní škole v Grožnjanu. Jeho přítomnost, osobnost a způsob podání hudby byly důvody, proč mě přesvědčil. Důležitá je především energie, s jakou profesor ke studentovi přistupuje. K některým profesorům máte blíž, protože ve vás evokují něco, co vidí, ale vy sám jste k tomu ve svém hudebním vývoji ještě nedospěl. Je to vzájemný vztah, protože i jako student dáváte učiteli hodně.
Sám jsi učitel. Jakou metodu učení se svými studenty volíte?
Chci dítěti přiblížit hudbu tak, aby mu rozumělo. Jako dospělí prožíváme hudbu úplně jinak. Prezentace nějakého hudebního materiálu samozřejmě závisí na tom, jak starý je student. Metoda podle školy Edgara Willemse začíná zavedením hudby ve čtyřech letech. Děti si prostřednictvím řízené hry rozvíjejí hudební dovednosti a základní hudební znalosti. Pozornost dítěte směřujeme na vnímání zvuku nebo slyšeného. Občas se mi stává, že spolu lidé mluví, ale vůbec se neslyšíme. To už je v běžných situacích, natož v hudbě. Chci, aby se moji studenti naučili vyjadřovat se hudbou, nejen memorovat písničky. Je to proces, který se nedá naučit přes noc a trvá celý život.
Jak se liší improvizovaná hudba od klasické hudby?
Většina mistrů klasické hudby, jako třeba Bach, hodně improvizovala. Nahrávky se začaly objevovat, protože chtěli, aby jejich díla předváděli jiní umělci. Improvizace je součástí procesu vytváření velkého hudebního umění. Dobře improvizovat není snadné. Například ve volné, nežánrové improvizaci se obvykle musíte koordinovat s ostatními hudebníky na pódiu. Nikdy nevíte, co se stane. Snažíte se nějak plavat v moři zvuku, který je vytvořen.
Zažil jste za léta vystupování nějaké hořké zážitky?
Jako dítě jsem měl hrozný výkon, kdy se mi úplně vypnul mozek. Cvičil jsem dny a dny, hodiny a hodiny, ale na koncertě jsem si prostě nemohl zapamatovat noty. Začal jsem znovu a znovu jsem zastavil na stejném místě. Tyto pocity se těžko popisují. Představení jsem nedohrál a pak se mi zdálo, že bude konec světa. Ale naučil jsem se důležitou lekci. Začal jsem se učit melodii s harmonií a nejen noty. Možná to byla právě tato zkušenost, která ze mě udělala hudebníka, kterým jsem dnes.
Na jakých koncertech vás můžeme zastihnout jako posluchače?
Mám moc ráda koncerty. Živá hudba se mě vždy dotýká zvláštním způsobem. Je to okamžik, který jako jednotlivec sdílíte s ostatními lidmi v místnosti, a nezáleží na tom, zda jste posluchač nebo interpret. Zajímají mě téměř všechny hudební žánry. Začátkem léta na mě zase zapůsobila Maria João v Križanke, nezapomenutelný byl koncert Marca Ribota v Menze na Metelkova a když už se tolik bavíme o flétnách, tak božský koncert italského flétnisty Maria Caroliho. Hodně chodím i na koncerty svých kamarádů, kteří jsou také muzikanti, protože si myslím, že je důležité podporovat jejich tvorbu a zároveň vznikají pouta, která mohou vést i k hudební spolupráci.
