Některé odchody se dějí beze slov. Žádný hluk, žádné kufry, žádné rozbité talíře. Jen okamžik ticha, ve kterém něco praskne – ne nahlas, ale uvnitř.
Měla všechno, ale něco jí chybělo.
Zvenku to vypadalo perfektně. Měla bezpečné objetí, vřelá slova, domov dýchající něhou. Ale něco uvnitř ní tiše umíralo. Ne kvůli němu, ale kvůli ní samotné.. V ní se začala probouzet prázdnota, kterou si nedokázala vysvětlit, a i když každý den žila s mužem, který ji upřímně miloval, už ji necítila tak jako dříve.
V ní narůstal neklid.
Nešlo o nedostatek pozornosti. Jeho pohled ji znovu a znovu hledal, jeho ruce ji neustále držely. Ale to jí už nestačilo. Probudil se v ní strach ze ztráty sebe sama.. Měla pocit, jako by už nedýchala jako dřív, jako by ji něco svazovalo, i když nebyly vidět žádné řetězy. Tento neklid rostl den ode dne, až se stal hlasitějším než cokoli jiného.
Rozhodnutí, které nemělo žádné vysvětlení
Když odcházela, neměla žádná poslední slova. Nebyly žádné velkolepé závěry, jen tiché rozhodnutí. Někdo by řekl, že utekla. Utíkala před tichem uvnitř sebe, z pocitu, že se v této lásce už nedokáže najít. S každým krokem, který udělala, za sebou zanechávala kousek svého srdce, ale neohlížela se zpět.
Láska nezmizela, ale stala se nesnesitelnou.
Pořád ho milovala, ale ne tak, jak by si přála. Její láska se stávala těžkou, dusivou, protkanou pocitem viny. Každý jeho dotyk jí připomínal, že podvádí své vlastní city.. Už nechtěla hrát roli partnerky, i když část ní si to stále přála. A tak si zvolila tichou bolest před hlasitou falešnou existencí.
Co zbývá?
Zanechala po sobě pokoj s vůní minulosti, vzpomínek, které nezmizí s jediným vypráním prostěradel. Nepochopí, proč odešla. Možná to ani ona sama nikdy plně nepochopí.
Někdy je láska pravdivá, ale duše není připravená. Odešla, když měla zůstat. A bude se s tím muset naučit žít.
