Dlouho jsem věřil, že pravá láska znamená vytrvat. Že pokud budete dostatečně trpěliví, pokud se budete dostatečně snažit, pokud ze sebe vydáte dostatek, všechno půjde. Že to jednoho dne bude lepší, že jednoho dne uvidíš, jak moc pro mě znamenáš a budeš mě milovat tak, jak jsem já miloval tebe.
Pravda však byla jiná. Láska, kterou jsem znal, nebyla taková, která uzdravuje. Byla to ona, kdo ublížil. A čím víc jsem se snažil, tím víc jsem ztrácel sám sebe.
Zůstat mě bolelo víc než odchod.
Láska by neměla bolet – alespoň ne pořád.
Neříkám, že všechno musí být dokonalé. Láska není vždy snadná. Ale pokud se musíte každý den přesvědčovat, že to stojí za to, pokud víc pláčete, než se smějete, pokud více pochybujete, než věříte, pokud toužíte víc, než cítíte... tak to není láska.
Zůstal jsem dlouho, protože jsem se bál, že po tobě bude příliš velká prázdnota. Bál jsem se pocitu ztráty. Bál jsem se, že bez tebe už nebudu celý.
A pak jsem odešel.
Když jsem tě opustil, konečně jsem se podíval do zrcadla.
Dlouho jsem se v tobě ztratil. V tom, čím by mohla být. V tom, co jsem chtěl existovat. Ale když jsem zůstal sám, viděl jsem se poprvé po dlouhé době.
Viděl jsem, kolik lásky dávám někomu, kdo ji nedokázal přijmout. Viděl jsem, kolik nocí jsem strávil v slzách, protože jsem věřil, že nestačím. Viděl jsem, kolik ze sebe jsem obětoval pro něco, co nikdy nebylo správné.
A když jsem si to uvědomil, přestal jsem se bát.
Už se nebojím být sám. Bojím se, že se zase ztratím.
Už se nebojím být sám. Už se nebojím prázdnoty po tobě, protože vím, že ji mohu vyplnit sám. Už se nebojím odejít, protože vím, že tohle byl začátek, ne konec.
Největší strach jsem měl mít z toho, že zůstanu a budu se dál ztrácet v něčem, co mě ničí.
Nyní vím, že pravá láska nevyžaduje, abych se vzdal sám sebe. A že láska, kterou jsem hledala, ve mně celou dobu čekala.
Tohle je láska, kterou už nikdy neopustím.
