Jak je možné, že jsi tady, ale já tě necítím? Proč tvá slova ztrácejí na váhu, i když je slyším? Proč se blízkost mění v odstup, i když mezi námi není ani krok? Když stojíš přede mnou, zdá se mi, že se dívám skrz tebe. Kam jsi odešel, i když jsi nikdy neodešel?
Probudíme se ve stejné posteli, ale pocit blízkosti slábne. Dotýkáš se mě, je mi to jedno. Ne proto, že bych tě nemiloval - ale proto, že mezi našimi dotyky je skrytá prázdnota, kterou už nedokážeš zaplnit.
Jednou ses na mě podíval a já věděl, že mě vidíš. Dnes se díváme jeden přes druhého, jako bychom hledali něco, co po sobě zůstalo.
Nechybí mi tvé tělo. Chybí mi ten pocit, že tě mám jako svého partnera. Jako svého spojence. Jako toho, kdo mi skutečně rozumí, ještě než vyslovím jedinou myšlenku. Teď sedíme vedle sebe jako cizí lidé. Vyprávím ti o svém dni a ty jen přikyvuješ, aniž bys poslouchal.
Odpovídáš, bez zájmu, bez otázek. Sedím vedle tebe a v duchu křičím o tvou pozornost. Ne po komplimentech. Ne velkými slovy. Jen pocitem, že jsi tady – se mnou, ne jen vedle mě.
Doteky bez významu
Kdysi jsi mě držel za ruku, jako bych byla něco vzácného. Dnes už mě za ruku nedržíš. Prostě tam jsi. Polibek, který si vyměníme před spaním, se stal odškrtávacím bodem na našem seznamu.
A je to pokaždé těžší. Protože vím, jaké to bývalo. Tvé objetí mě už neobjímá., ale sklouzává ti to přes ramena. Dřív jsi mě znal jako vlastní dech. Dnes se mě ptáš, co je špatně, jen když se do sebe úplně stáhnu.
Nechali jsme se chytit do rytmu, který si nás nevšímal. Všechno, co děláme, je správné. Vaříme, sdílíme domácí práce, probíráme plány. Ale mezi řádky těchto domácích prací... Už nejsou žádné emoce. Je to jen spolupráce.Už žádné spojení.
Chci víc než to. Chci pohled, který se na mě zastaví. Slovo, které se mě dotkne. Okamžik, který trvá. A vím, že jsi to pořád ty - ty. Ale je to jako vyměnit své srdce za rozvrh. Všechno běží hladce, ale bez skutečného rytmu. Nechci vztah, který udržujeme, protože "je to tak správné". Chci, abys se mě znovu dotkl svou duší.
Únava beze slov
Nehledám drama. Nepotřebuji vysvětlování. Jen upřímnost. Jen chvilku, abys mi pohlédla do očí a přiznala si, že i ty cítíš, jak se něco hroutí. Že ticho mezi námi tě nenechá lhostejným. Že si uvědomíš, jak často Odcházíš do svých vlastních myšlenek, místo abys zůstal se mnou. Chybí mi ta jiskra. Chybí mi ta atmosféra, kterou jsme měli, když bylo všechno nové, ale nic umělého. A nechci se vracet na začátek – Chci pokračovat.Ale pokud už v tomto příběhu nejste, buďte dostatečně odvážní a přiznejte si to.
Vím, že jsi pořád tady - ale kde jsi?
Chybíš mi. Ne, když jsi v práci. Ne v noci, když spíš. Chybíš mi během větyBěhem přestávky v rozhovoru. Při řízení, když mlčíme. Tehdy nejvíc cítím, že už tu nejsi.
Možná ještě máme šanci. Ale ne, když budeme mlčet. Ne, když se jen budeme snažit být „v pohodě“. Ne, když budeme hrát pár a přitom se ztrácet.
Ale když už jsi pryč, alespoň už přede mnou nestoj jako iluze. Dovol mi, abych ti doopravdy chyběl, ne v tvé přítomnosti!
