Nikdo tě nepřipraví na to, jak moc můžeš milovat někoho, s kým nikdy nebudeš sdílet svůj každodenní život. Nic tě nepřipraví na okamžik, kdy si uvědomíš, že ten cit nestačí. Že život není vždy na tvé straně. A že osud, pokud vůbec existuje, je někdy tichý.
Miluješ někoho, ale on to neví, nebo tě nemiluje zpět. Láska se stává něčím, co nosíš v sobě - jako oheň, který tiše hoří, bez plamene. Je to skutečné, přítomné, živé. Ale zároveň nedotknutelní. Možná je ten člověk v jiném městě. Možná v jiném životě. Možná v náručí někoho jiného. Ale navzdory všemu je tam, ve vás.
Realita, která se nevzdává
Nejvíc bolí to, není nikoho, koho by mohl vinit. Není tu žádný velký boj, žádná zrada, žádný konec. Jen zeď. Nehybná, chladná, bez vysvětlení. Mohlo by to mít tisíc důvodů – čas, okolnosti, vzdálenost, povinnosti, strach.
A přesně proto je to nejtěžší, když někoho milujete, ale on vás nemiluje zpět – protože láska stále dýchá, ale nemá tělo. Je to těžké, protože Rozum ví, že je to nemožnéAle srdce stále čeká.
Láska, která nedostane šanci
To není méně cenná láska. Tohle není „téměř“. Není to „nic“. Je to plné. Čisté. Jen uzavřené. A ty, kdo to neseš, nejsi slabý. Právě naopak. Nést lásku, i když víš, že nebude naplněna, vyžaduje neuvěřitelnou sílu. To je zralost – ne zoufalství.
Někdy tě to sežere umlčetZa druhé, otázka „co kdyby“. A někdy se ocitnete ve chvílích, kdy byste dali všechno za jeden dotek, jeden rozhovor, jeden den, který nekončí nenaplněnou touhou. Ale právě tyto okamžiky dokazují, že jste naživu. Že jste schopen cítit až do konce – bez záruk, bez očekávání.
Co teď?
Nejde o zapomínání. Nejde o to jít dál, jako by se nic nestalo. Jde o to si uvědomit, že jste schopni milovat, i když láska není opětována. A ty stále dýcháš. To je důkaz, že jsi připraven/a na víc.
Možná ne s ním. Ne s ní. Možná nikdy s ním. Nikdy s ní. Ale s někým, jednou. Ale – nejdřív se sebou samým.
