Nikdo není rád smutný, a když je nám smutno, snažíme se z toho dostat, chceme se co nejdříve cítit lépe a často potlačujeme emoce. Smutek chápeme jako nesnesitelný stav, který nás zatěžuje, ale formy smutku jsou velmi rozmanité, jsou různé intenzity. Smutek je součástí života.
Někdy nám smutek slouží jako kontrast, který zdůrazňuje to dobré, co máme.
Někdy smutek přináší klid. Slzy pak tečou s úsměvem na tváři, protože skrze smutek cítíme veškeré bohatství obsahu našeho života. Cítíme vděčnost, že jsme někdy v životě něco zažili, cítili a sdíleli s někým.
Smutek nikdy nezlobí. Přichází, když je všechen hněv pryč, když jsou pryč pocity bezmoci a zůstávají jen čisté emoce. Emoce, které jsou naší součástí, které si uchovávají část něčeho, co jsme měli a ztratili, smutek ze ztráty.
Smutek přichází, aby nás nechal plakat, umýt srdce slzami čistých emocí, ve kterých není sebelítost, ale pouze přijetí a smíření.
Smutek nás nikdy nenechá zmatenými a sklíčenými, ale klidný a rafinovaný, přemýšlivý s hlubokými vhledy, překvapený nečekanými zvraty života.
Smutek žije s námi a mění se, roste a vyvíjí se, nezvětšuje se, ale stává se nedílnou součástí citového života, součástí našeho citového bohatství, součástí našich vzácných zážitků a nesmazatelných vzpomínek.
Takže když se objeví smutek, nesnažte se ho zahnat. Objímejte ji, sedněte si s ní, brečte s ní, dělejte, co od vás žádá, poslouchejte ji a vnímejte ji.
Otevřete jí své srdce. Protože smutek přichází, aby nám umožnil pocítit velikost našeho srdce, vzpomenout si, kolik jsme toho přijali a zažili a kolik jsme investovali do toho, co je pro nás nejdůležitější.
