Kdo z nás neslyšel komentáře typu „máma stříhá“ nebo „stejně jako táta“? Přestože se mnozí z nás snaží vytvořit si vlastní identitu a vystoupit ze stínu svých rodičů, v určitých chvílích vnímáme jejich gesta, hlasy či zvyky, které si tak nějak neseme s sebou. Ale co nás skutečně ovlivňuje, abychom se jim podobali – jsou to naše geny, prostředí, ve kterém vyrůstáme, nebo prostě vzorce, které si během let osvojujeme? Stáváme se za ta léta jako naši rodiče?
Stáváme se za ta léta jako naši rodiče?! Genetická dědičnost nám dává jak fyzické vlastnosti, tak mnoho osobnostních rysů. Výzkumy provedené v psychologii a genetice ukazují, že geny ovlivňují osobnost a dokonce vzorce chování. Dr. Robert Plomin, přední genetik ve výzkumu vlivu genetiky na chování, poukazuje na to, že geny mohou vysvětlit asi 50 % rozdílů v osobnostech mezi lidmi. Plomin věří, že genetika hraje velmi důležitou roli při formování naší osobnosti, což se projevuje i podobností s našimi rodiči.
Ale genetika není všechno. I když jsou určité osobnostní rysy „zděděny“, jejich projev je také silně formován našimi životními zkušenostmi, zejména v dětství. Renomovaný psycholog Jay Belsky poznamenává, že vliv dědičnosti není zcela pevný; prostředí, ve kterém se dítě vyvíjí, může zjemňovat nebo posilovat dědičné vlivy.
Rodinné prostředí: První kroky k osobnosti
Vyrůstání v rodinném prostředí, kde jsme neustále vystaveni zvykům, hodnotám a reakcím našich rodičů, nás silně formuje. Děti napodobují své rodiče a přejímají od nich vzorce chování. Rodiče jsou prvními lidmi, kteří nám poskytují emocionální podporu a strukturu, takže jejich reakce, způsob komunikace a dokonce vzorce řešení problémů se stávají našimi „vzory“ světa.
Výzkum provedený Michiganskou univerzitou zjistil, že děti, které vyrůstají ve více autoritativním prostředí, mají tendenci později v životě přijímat stejné vzorce – pozitivní i negativní. Pokud jsou například rodiče konfliktní nebo mají problémy s emocionálním projevem, děti si tyto vzorce s větší pravděpodobností osvojí a přenesou si je do svého života. Stáváme se za ta léta jako naši rodiče?!
Psychologické mechanismy: Proč napodobujeme?
Jedním z hlavních psychologických faktorů přispívajících k podobnosti rodičů je teorie připoutání. Psychiatr a výzkumník John Bowlby vyvinul teorii, že děti si prostřednictvím raných vztahů rozvíjejí základní vzorce důvěry, bezpečí a schopnosti reagovat. Tyto vzorce rané vazby se vytvářejí prostřednictvím vztahů s rodiči nebo pečovateli, které se často přenášejí do našich vztahů mezi dospělými.
Zajímavý výzkum publikovaný v časopise Psychologická věda, ale poukazuje na jev ti sociálního učení. Tato teorie, kterou vyvinul Albert Bandura, zdůrazňuje důležitost imitace. Rodiče jsou v našem dětství nejbližšími „vzory“, a tak není divu, že děti často napodobují pozitivní i negativní stránky svého chování.
Můžeme rozbít rodinné vzorce?
I když se mnozí z nás v určitých ohledech podobají svým rodičům (nebo se v průběhu let takovými svými rodiči stávají), vždy máme schopnost si tyto vzorce uvědomit a v případě potřeby je transformovat. Dnes existuje mnoho způsobů, jak na sobě pracovat – od psychoterapie po techniky zvládání stresu a zkoumání vnitřních motivací. Sebereflexe je důležitým krokem k odtržení od rodinných vzorců, které nám nevyhovují.
Psychoterapeut Dr. Sharon Martin říká, že je důležité si uvědomit, jak reagujeme ve stresových situacích nebo ve vztazích. To je často, když se projeví naše vnitřní rodinné vzorce. Vedením deníku, sebereflexí nebo léčbou pomocí terapie si můžeme tyto vzorce uvědomit, rozpoznat a v případě potřeby vědomě změnit.
Přijmout dědictví, ale vytvořit si vlastní cestu
Nakonec se skutečně můžeme ocitnout v určitých gestech, která jsme nevědomě převzali od svých rodičů. Možná dokonce sdílíme podobný smysl pro humor nebo způsob vyjadřování. Ale zároveň máme možnost rozhodnout, které části „rodinného dědictví“ zachováme a které změníme.
Stát se „jako naši rodiče“ může být obohacením nebo omezením v závislosti na tom, jak moc jsme ochotni na sobě pracovat a uvědomit si, kdo skutečně jsme. Nakonec jde o rovnováhu mezi tím, co jsme „zdědili“ a tím, co si sami vytvoříme. V každém případě je rozhodnutí v našich rukou – půjdeme za rodiči, nebo si vytvoříme vlastní cestu.
