Máte někdy pocit, že vzpomínky jsou živější než okamžiky, které právě prožíváte? Zůstat někde mezi „sbohem“ a „pokračovat“, jako v písni, kterou zpíváte znovu a znovu? Proč se srdce neřídí logikou?
osobní růst
„Whataboutism“ neboli efekt odvedení pozornosti je komunikační taktika, při níž partner přímo nereaguje na kritiku, ale odvádí téma jinam – nejčastěji protiobviněním. Jde o strategii útěku, kde se klíčová teze stává irelevantní, když se diskuse posouvá k otázce: "A co oni, když udělali totéž?"
Všichni sníme o chvíli, kdy budeme dýchat z plných plic a pocítíme neotřesitelný vnitřní klid. Ale v reálném životě často upadáme do rutiny práce, očekávání druhých a nenaplněných tužeb.
Kdy jsi naposledy opravdu dýchal? Nejen z potřeby, ale hluboce, vědomě, jako by naplňoval svou duši životem? Nadechněte se. A pamatujte, že cokoli je určeno vám, najde si k vám cestu. Vždy.
Měli jste někdy pocit, že se vaše myšlenky zamotávají do víru emocí, ale nikdo není poblíž, aby si toho všiml? Jako ztratit se v davu, kde vás není slyšet ani vidět?
Někdy vás pronásleduje pocit nedostatku jako tichý stín skrývající se v pozadí vašich myšlenek? Ale víš co? Vaše hodnota není předmětem diskuse. Na vaší existenci záleží. Možná tomu ještě nerozumíte, ale samotná vaše přítomnost v tomto světě má význam a váhu, která překonává všechny vaše pochybnosti.
Myslíme si, že jsme jako strom v bouři? Ohneme se, ale nezlomíme. Život nás hází všude kolem sebe, ale zároveň nám nabízí možnost přizpůsobit se, vyrůst v něco mocného. Ale dáváme si opravdu čas? Proč očekáváme, že vykvete hned po bouři?
Jsem žena. Být ženou není jen role, ale celá řada emocí, pocitů a kontrastů. Je to umění spojit něhu a pevnost, lásku a opatrnost, vášeň a účel. Jsme měkcí, ale ne slabí. Silný, ale ne neústupný. Milujeme divoce a s moudrostí, kterou přináší životní zkušenost. Ve světě, kde se od nás očekává, že si vybereme jedno nebo druhé, dokazujeme, že můžeme nosit obě strany – měkké i silné – jako odraz skutečné ženskosti.
Když zhasnou světla, když se zavřou dveře a hlasy kolem utichnou, zůstaneš jen ty. kdo jsi? Ne ten, který vidí ostatní, ne ten, kdo nosí masky, ale ty skutečné. Kdo jsi, když nejsou žádní pozorovatelé, když neexistují žádná očekávání, když neexistují žádná pravidla?
Nový rok je příležitost. Příležitost nechat za sebou to, co vás drží zpátky, a přijmout vše, co vás zdokonaluje.
Kdy jsi měl naposledy pocit, že je všechno v pořádku? Že není co měnit, čeho dosáhnout, co opravit?
Jak přijímáte okamžik, kdy někdo, kdo vám byl blízký, prostě odejde? Když zavře dveře a nechá za sebou prázdnotu, ticho? Nemusí mít smysl hned hledat odpovědi. Možná, že odchod, který se zdá jako konec, je ve skutečnosti začátek, kterému ještě nerozumíte. Někdy jsou to ztráty, které nás nasměrují tam, kam bychom měli jít.