Odpadky v mořích jsou globálním problémem a představují vážnou hrozbu pro pobřežní a mořské prostředí na celém světě, včetně našeho. Nejsou jen estetickým problémem, protože představují vážnou hrozbu pro ryby, mořské ptáky, plazy a savce, ale i pro lodě a pobřeží, a proto jsou stále hlasitější volání po zodpovědném nakládání s odpady. Umění, které vždy bylo kanálem nebo prostředkem k reflexi, kritice a zvyšování povědomí, se také podílelo na posílení etického postoje k životnímu prostředí. Americká organizace Washed Ashore upozornila na problém obřími sochami vyrobenými výhradně z mořského odpadu. 
umění
„Ali a Nino“ je 8 metrů vysoká ocelová socha gruzínské sochařky Tamary Kvesitadza, která se nachází v pobřežním gruzínském městě Batumi. Představuje Ali a Ninu, kteří se každý den na okamžik obejmou a pak se navždy rozejdou, vypráví tragický milostný příběh podle románu „Ali a Nina“ z roku 1937. 
Většina umělců chodí pro malířské potřeby do obchodu s výtvarnými potřebami. Joanna Wirażka také, ale tam jen nakupuje výtvarné potřeby a maluje, zatímco svá malířská plátna hledá v lese nebo v parku. Polský umělec maluje na listy. Ale ne na listy papíru, ale listy rostlin, které teď na podzim budou jako listí a tráva. Tím, že je promění v neobyčejné obrazy, Wirażka dbá na to, aby veškerý tento dar přírody nepřišel nazmar. 
Tomovi a Jerrymu je skutečně 75 let, ale svá léta velmi dobře skrývají. Když se na ně takto díváme na obrazovkách nebo v komiksech, nemáme pocit, že už vstoupili do třetího období života, protože na nich nenajdeme žádné věkové vrásky ani nedostatek energie. To je výhoda, pokud jste kreslená postavička (nebo Keanu Reeves). Co když kreslené postavičky stárnou jako lidé? Přesně na to se ptal ruský umělec Andrew Tarusov, který si představoval, jak by vypadaly kreslené postavičky našeho mládí, kdyby s námi zestárly a nepily z fontány mládí, které se říká fantasy svět. 
Umělci po staletí poskytovali západní civilizaci neocenitelná díla, jako je Mona Lisa, Pietà, Dívka s perlovou náušnicí, Noční hlídka a Myslitel. Mistr za mistrem. Od Leonarda da Vinciho po Rembrandta vytvořili tito autoři díla, která inspirovala a pozvedla morálku. Dosáhli toho tím, že požadují nejvyšší standardy dokonalosti a vždy se snaží o nejvyšší kvalitu. Na cestě do 20. století se ale něco stalo. Hluboké, inspirativní a krásné umění bylo nahrazeno novým, jiným a ošklivým. Někteří říkají, že moderní umění je špatné, jiní, že je revoluční. Podívejte se na video a posuďte sami. 
#combophoto je projekt, ki ga je sprožil Stephen McMennamy. V osnovi gre za zelo preprosto idejo, ki pa z nekaj kreativnosti in brez manipulacij postreže z izjemnimi rezultati. In prav tu je genialnost McMennamyja, ki poišče prizore z izčiščenimi ozadji, da lahko potem navidezno dve nepovezani fotografiji združi v eno smiselno celoto. Začelo se je z iPhonom, zdaj pa je Američan že ''prešaltal'' na profesionalen fotoaparat. 
Bez ohledu na to, jak unavení se můžeme cítit a jak rádi jsme, že konečně máme místo v autobuse nebo vlaku, je pravděpodobné, že jsme méně unavení než těhotná žena stojící přímo před námi. Roztomilé ilustrace Shiyang He v sérii Stand Up For The Pregnant nám připomínají, že je v pořádku dát jim místo. Proč? Protože nesou něco mnohem důležitějšího než my.  
Bývalý inženýr a designér videoher Nicolas Knepper se před rokem rozhodl ukončit svou starou kariéru a zaplavat si ve vodách fotografie, kde ho uchvátilo zejména znovuvytváření slavných filmových a televizních scén, kde jsou jejich součástí i dezerty. Tak se zrodila série zábavných, ale promyšlených fotek Hollyfood. 
Polita kava običajno ni nekaj, kar bi nas razveselilo, saj za sabo potegne kup neprijetnosti. A ne za Giulio Bernardelli, ki polito kavo oziroma kavne madeže spreminja v ilustracije. Dela 27-letne umetnice, nekdanje študentke akademije lepih umetnosti v Bologni, ki trenutno dela z otroci v muzeju, so vedno spontana. ''Čopič zamenjam s tistim, kar mi ima narava za ponuditi, na primer z listjem, olupki sadja ali hrano. Nikoli ne načrtujem vnaprej. Ko pijem kavo razmišljam o odtenkih, ki bi jih lahko ustvarila, če bi kavo polila po mizi. In prav to je storila. In ne enkrat. Kot tudi mi, le da smo mi leteli po robce in krpe, ona pa po čopič. 
Lidská ruka vytváří četná dechberoucí umělecká díla. A i na rukou vznikají umělecká díla, která konkurují těm na plátně. Jeden umělec, který spadá do této druhé kategorie, je Russell Powell, který nedělá tetování, jak jste si mohli zpočátku myslet. Powell kreslí neuvěřitelně realistické portréty vlastní rukou, respektive dlaní. Jeho obrazy ale nezůstávají jen na jeho ruce, protože je otiskuje na papír jako razítko. 
Fotografka Emily Blincoe ve fotosérii Arrangements proměnila každodenní předměty ve sny každého jedince s obsedantně kompulzivní poruchou, když různé předměty minimalisticky aranžovala do správné barevné palety.  
Co byste dělali, kdybyste věděli, že pokaždé, když se na vás váš přítel podívá, představí si vás pokrytou jídlem. Přesně to prochází hlavou brazilského fotografa Juniora Luze, který svou bizarní vizi zabalil do projektu Cara-Comida – což by se z portugalštiny dalo přeložit jako „face food“ – a ve skutečnosti maskoval tváře svých přátel jejich oblíbeným jídlem. . 











