Kde se ve vás vzala láska ke zpěvu? Láska k hudbě a zpěvu byla v mém životě přítomna odmala. Začalo se to více rozvíjet přes projekt Vali, se kterým jsem se setkal, když jsem přijel do Slovinska a kterého jsem se účastnil řadu let.
Odkud pramení vaše láska ke zpěvu?
Láska k hudbě a zpěvu je v mém životě přítomna již od útlého věku. Začala se rozvíjet spíše skrze projekt Vali, se kterým jsem se seznámila po příjezdu do Slovinska a kterého jsem se mnoho let účastnila. Byli jsme parta mladých lidí, kteří začali objevovat krásu tradiční bosenské hudby. Vznikla tak víceméně stálá hudební skupina, ve které jsem zpívala. Poznala jsem hudbu očima interpreta a uvědomila si, že se mi opravdu líbí, a po skončení projektu jsem se rozhodla pokračovat ve své pěvecké cestě.
Když se mnoho lidí řekne bosenská hudba, představí si turbofolk. Jaká je vlastně tradiční bosenská hudba?
Tato asociace je mylná, protože se jedná o dva zcela odlišné hudební světy. Hudba se nazývá sevdah, podle tureckého slova pro lásku. Písně, které zpívám, se proto nazývají sevdalinka – milostné písně. Tento hudební žánr se do Bosny dostal s okupací Turky asi před 500 lety a doprovázel rozvoj městských center a kultury. Je to městská hudba. V její struktuře můžeme rozpoznat mnoho orientálních prvků, zatímco texty jsou založeny především na milostných tématech. V konzervativní muslimské společnosti té doby byly sevdalinky jediným způsobem komunikace mezi pohlavími. Ženy byly odděleny od mužů a tento typ komunikace je spojoval. Zpočátku byly sevdalinky často chápány jako dialog mezi mladým mužem a mladou ženou, který byl nakonec zhudebněn. S vývojem sevdalinky se vyvíjela i témata, kterými sevdalinka řešila. Později se zabývaly i vlasteneckými city, mohly zpívat o společenských událostech, slavných osobnostech té doby atd.
Kde jste získal/a své pěvecké znalosti?
Jsem víceméně samouk. V mé práci je vždy dobré být co nejvíce otevřený, takže čerpám inspiraci ze všech hudebních žánrů a od různých interpretů. Svůj hlas jsem trénoval také u hudebníka Niky Vipotnika. Velmi mě inspirují mistři sevdahské hudby: Himzo Polovina, Zaim Imamović, Emina Zečaj,... Všechno můžete použít ve své interpretaci. Existuje ale také mnoho nahrávek, ze kterých můžete čerpat texty a pak se je snažit co nejlépe interpretovat po svém.
Liší se způsob zpěvu sevdalinku od zpěvu popové hudby?
Tento styl se nazývá „plochý“ zpěv, protože obsahuje mnoho plochých tónů, které jsou bohatě probarvené melismaty nebo ornamenty. Největší váhu v sevdalinkovém zpěvu nese interpretace. V sevdahském zpěvu hrají velkou roli emoce, protože se zabývají vášní, melancholií, smutkem, nostalgií... Záleží na samotném zpěvákovi, zda se mu podaří posluchači předat požadovanou emoci a připravit ho k vcítění.
Jste také neustále smutný, melancholický člověk – ovlivněn písněmi, které zpíváte?
I když jsem smutný, pochybuji, že je to vlivem písně. Od přírody takový nejsem. Ale čas od času mám chvíle smutku, jako my všichni. Je to jiné, když jdu na pódium. Když zpívám, prožívám hudbu po svém. Smutek se pak stává mou součástí a nemáme v repertoáru jen smutné písně. Pak k písni přistupuji úplně jinak, podle toho, co nám konkrétní píseň může nabídnout.
Čerpáte energii pro prožitou interpretaci z...?
Ze života, a rozhodně z vlastního. Když vzniká nová píseň, ponoříte se do sebe, najdete prostor, spojení s minulými zkušenostmi. Ptáte se sami sebe, co chcete touto písní říct a jakým způsobem. Moje zážitky, emoce, které jsem prožila, se kterými se propojujete a znovu prožíváte na pódiu, jsou tu proto, aby mě podpořily.
Jak publikum reaguje na vaši hudbu?
Záleží na tom. Většina lidí vnímá naši hudbu velmi individuálně. Každému posluchači říká něco jiného, každý ji prožívá po svém, takže posluchači propojují své zážitky, své emoce s tím, co slyší. Mohou odejít ze sálu plní emocí, ať už nostalgičtí nebo smutní, nebo plní pozitivní energie.
Tvoříte společně s kapelou Sedef. Je vaše hudba tradiční až do morku kostí, nebo jí dáváte nový, modernější nádech, jako je současný trend etno hudby?
Náš základ vychází z tradiční bosenské hudby, ale dali jsme jí nový, moderní nádech. Tímto způsobem zacházíme s tradiční písní tak, jak ji slyšíme. V naší interpretaci se moderní prolíná s tradicí. Po představení našeho nového alba v KD Kamnik se rozproudila poměrně rozsáhlá diskuse mezi tradicionalisty a těmi, kteří jsou otevřenější změnám a inovacím. Ti první byli koncertem poněkud zklamáni, protože očekávali tradičnější způsob provedení sevdahu, zatímco jinde jsme se setkali s vynikajícím přijetím jak u slovinského, tak i zahraničního i bosenského publika. Měli jsme koncerty zde, u sousedů, ve Francii a všichni nás přivítali s otevřenou náručí a ušima. Diskuse o tradičním versus moderním je nekonečná. Myslíme si, že je důležité, aby píseň s námi dýchala.
Existuje bosenský způsob života a je těžké ho žít ve Slovinsku?
Nevím. A i kdyby to existovalo, nevím, jestli to žiji. Pokud si vzpomenete na nějaké zvyky, které jsme si s sebou do Slovinska přivezli, tak je to pití turecké kávy, ha, ha. Nejde jen o to, nalévat si do sebe kávu, ale o to ji pomalu „usrkávat“ a přitom si povídat s přáteli.
Kde vás můžeme slyšet?
S kytaristy Šemsudinem Džopou a Tilnem Stepišnikem vystoupíme začátkem března v Lublani a v dubnu v Radovljici. Hodně také spolupracujeme s dalšími hudebníky. Na koncertech nás tedy často doprovází violoncellistka Petra Onderufová, různí perkusisté, houslisté, kteří všichni přispívají ke koncertu a jeho jedinečnosti.
Kde tě najdeme, když zrovna nezpíváš?
Rád si dám tortillu nebo salát v Romeu, zastavím se na kávu nebo dezert v La Petit Caffe. Čevapov nemám rád jen tak pro nic za nic. Také si rádi dáme drink nebo dva s členy kapely Sedef v hostelu Celica na Metelkově, kde často vystupujeme. Jinak je můj nejlepší relax zpívání, takže doufám, že si mě někdy poslechnete a budete součástí mého příběhu.
