Zavíráme naši kapitolu...

Někdy však do našeho života na pár okamžiků vstoupí lidé, aby to trochu rozhýbali. Učí nás pár věcí. Dělají život lepším. A bez ohledu na to, jak moc doufáme, že příběh vydrží, někdy je role, kterou hrajeme v něčím životě, u konce.

Uvědomujeme si, že někdy je to lepší ať jde něco dobrého jako bychom lpěli na tom, co bývalo, a sledovali, jak se to zhoršuje.

Nezbývá mi nic jiného, než náš příběh ukončit. A jsem si jistý, že to cítíš stejně.

Mluvíme, ale vlastně nikdo nic neříká nebo říká, co je třeba říci. Jako bychom procházeli životem bez očekávání, bez něhy, bez doteků, bez toho škodolibého smíchu...

Všechno je stejné, přesto je všechno jinak. Vypadáme stejně. Ale změnili jsme se, každý po svém. Nechci tě pustit, ale už se nemůžu držet toho, co je pryč.

Když říkám miluji tě, myslím to vážně. když tě obejmu Nechci tě pustit. Všechno se stalo tak pohodlným. Možná až příliš pohodlné. Jde to bez řečí.

Jak to, že lidé, kteří byli kdysi stvořeni jeden pro druhého, najednou už nejsou? Hádáme se kvůli malým bezvýznamným věcem.

Najednou nám vadí věci, které jsme dříve milovali.

Nevím, jaký bude život bez tebe, ale vím, že bude lepší pro nás oba.

To, co bolí, není sbohem ani ten poslední polibek, je to všechno, co vím, že mi bude chybět. Čekám, až mi zavoláš. Když jsem se probudil v posteli, spali jsme spolu. Budu tě hledat v davu. Na všech místech, kam jsme chodili a vzpomínali na to, jak jsi mě líbal a držel za ruku... Byli jsme jen my dva.

Nevím, kdy, proč nebo kdo přesně se změnil. Oba jsme to udělali. Možná jsme se navzájem přerostli.

Chci se ti podívat do očí a zase něco cítit. Nechci a nemohu být v blízkosti někoho a cítit se kolem něj jako cizinec.

Ale tím jsme se stali duchové v minulosti, kteří byli otřeseni realitou. Nemáme se čeho držet.

Miluji tě. Myslím, že budeš vždy mou součástí. Budeš mi chybět. A děkuji ti. Moc dobře víš, že vždy v sobě uvidím kousky tebe, které se na mě budou dívat. Děláte mě tím, kým jsem. Miluji tě.