Už jste někdy stáli na pokraji něčeho, co mohlo být láskou, ale v hloubi duše věděli, že tomu tak není? Čekali jste někdy na někoho, kdo tam byl fyzicky, ale emocionálně byl světelné roky daleko? Už jste někdy stáli před dveřmi, které byly vždy pootevřené, ale nikdy pro vás nebyly úplně otevřené?
Milovat tě nebylo bolestivé, jak to ukazují ve filmech. Nebyly tam žádné velké hádky, žádné roztrhané dopisy, žádné hlasité pověsti.
Bylo to jako čekat na vlak, který vždy sliboval, že přijede, ale nikdy nebyl na nástupišti. Bylo to jako držet telefon v ruce a přesvědčovat se, že možná dnes odpovíte.
Ale ne.
Začalo to jemně, sotva postřehnutelné. Jako ten okamžik, kdy vstoupíte do moře a nevíte, kdy jste zašli příliš daleko. Jedna noha na pevné zemi, druhá už ponořená do něčeho hlubšího, neznámého.
Nejprve byla slova
Drobky, které jsi mi zanechal – jen tolik, abych uvěřil, že jsem na správné cestě. Pak přišly okamžiky. Krátké vteřiny, které mě naplnily iluzí, že se něco staví, že v tom víru nejsem sám.
Ale iluze není postavena. Iluze tu buď je, nebo není. A já jsem byl ten, kdo mi to nakreslil do hlavy.
Ticho, které křičelo hlasitěji než slova
Nepoznal jsem to hned. Nemůžete vždy vidět prázdnotu, když stojíte příliš blízko. Nejprve to byla absence něčeho. Ty chvíle, kdy jsem chtěl, aby ses ke mně otočil, ale ty jsi vždycky uhnul pohledem. Pak mezi námi byl prostor. Zdánlivě malý, ale každým dnem se zvětšuje.
Viděl jsi skrz mě.
Vaše ruce se staly cizími. Vaše slova? Vaše slova byla vždy pečlivě zvolena – nikdy příliš, nikdy příliš málo. Dost, že jsem neodešel, ne dost, že jsem bez pochyb zůstal.
Milovat nejde o to, co kdo říká. Láska je to, co cítíte, když slova mizí. A já cítil – nic.
Nejzábavnější věc?
Nikdy jsi nic neslíbil. Nikdy jsi neřekl: "Počkej, jednou budeme spolu." Nikdy jsi neřekl: "Buď tady, protože tě potřebuji." Řekl jsem si to.
Jsem přesvědčen, že jednoho dne si uvědomíte, že vše, co potřebujete, bylo celou dobu přímo před vámi. Věřil jsem, že se jednou tvé kroky obrátí ke mně, že řekneš něco, co potvrdí, že nejsem jen další v řadě.
Ale byl jsem
Jednoho dne jsem si prostě uvědomil - nejsi tu se mnou. Nikdy jsi tam nebyl. Stál jsem na místě a točil se kolem tebe, myslel jsem, že se točíš se mnou. Ale ty jsi byl jen slunce, které svítilo na všechny stejně. Nic zvláštního, nic jiného.
Láska, pravá láska, má gravitaci. Vtáhne vás to dovnitř. Naplní vás to. Nenechávejte vás na okraji, mrazit v naději, že si jednoho dne někdo vzpomene, že jste tam.
A pak – nic
Nebylo tam žádné zjevení. Nechyběly žádné slzy. V hlavě se mi nehrál žádný film, který by udělal finální střih. Byla tu jen jedna myšlenka: dost.
Ne proto, že tě začínám nenávidět. Ne proto, že bych se chtěl pomstít. Ne proto, že by mě to zajímalo. Ale protože jsem si poprvé po dlouhé době položil otázku: Jsi to, co chci? Nebo jen něco, co jsem se naučil chtít?
A odpověď? To jsi nebyl ty!
Neřeknu, že mi chybíš. Protože ty ne. Chybí mi pocit, že někam patřím. Chybí mi iluze, kterou jsem kolem tebe vybudoval.
Ale vím, že přijde někdo, kdo jen tak napůl neotevře dveře. Někoho, kdo mezi nás nebude klást hranice. Někoho, kdo mě nenechá přemýšlet, jestli jsem dost.
Milovat tě byla ta nejosamělejší věc, jakou jsem kdy udělal.
