Nerad to přiznávám, ale pořád na tebe myslím. Pořád myslím na to, jak jsme se potkali na našem prvním rande.
Pořád myslím na tvůj úsměv a v hloubi duše žárlím, když si vzpomenu na to, jak ho ukazuješ někomu jinému. Možná ta žena, o které jsi mluvil, ale oba víme, že je to jen náhrada, dokud nepřijde někdo zajímavější.
Nuda ve tvé tváři byla skutečná. Zajímalo by mě, jestli se někdy usadíš s někým, i když nesplňuje dlouhý seznam požadavků, které jsi kdysi měl.
Pořád přemýšlím o tom, co by mohlo být, kdybych nebyl alergický na riziko. Kdybys tak dokázal překonat ten pocit strachu, se kterým jsi bojoval celý život. Jen kdyby to neexistovalo jako součást slovní zásoby.
Pořád na tebe myslím pokaždé, když potkám někoho nového. Kéž bys to byl ty. Hledám tvůj pohled v jejich očích, tvůj hlas, ale nikdy se to nestane. Jsi ty a bez ohledu na to, jak moc tě hledám v jiných lidech. Není nikdo jako ty.
Stále přemýšlím o způsobech, jak na tebe zapomenout. Možná se potřebuji zamilovat do muže, jehož příjmení neumím vyslovit, jehož jazyku nikdy plně neporozumím.
Pořád přemýšlím o tom, jak smutné by bylo, kdybych jednoho dne zjistil, že musím za tebe bojovat. Musela bych bojovat proti sobě a své intuici, která by mi říkala, abych od tebe co nejdříve utekla.
Myslím na tvůj smích a na to, jak ses na mě díval a jak jsem se s tebou cítil zranitelný. Ovládl jsi mou mysl. Byl jsi tak smutný, zraněný hluboko uvnitř.
Chci tě obejmout a říct ti, že chápu, proč jsi jednal tak, jak jsi jednal. Snažil jsi se chránit, protože jsi byl zničený. Taky jsem byl a možná stále jsem.
V mé mysli jsi něco, čím nikdy nebudeme. Nikdy mě nepřijdeš hledat v dešti se slunečnicemi v jedné ruce a deštníkem v druhé. Nikdy nepřiznáš, že bys mě mohl milovat. I když jsem cítila lásku v pohledech, dotecích, štěstí. Mohl bych jít s tebou.
Ať jsi kdekoli, stále jsi pro mě neskutečný, alespoň do příštího setkání, kdy nebudu chtít, abys mě pustil z náruče. Věz, že na tebe myslím.
