Pomalu se unavíš. Ne v jednom kroku, ale v tisících malých. Když každý den trochu víc ustoupíš. K sobě. Když posouváš hranice, které jsi si slíbil, že nikdy nepřekročíš. Když mlčíte, abyste se vyhnuli konfliktu. Když se usmíváš, i když cítíš slzu v krku.
To naposledy se nestane najednou. Přichází to pomalu. Nepřichází to jako rozhodnutí, ale jako uvědomění si.. Pomalu prosakuje drobnými škvírami, každodenní ticho, dlouhé večery bez výhledu. S léty zklamání, která se hromadí jako prach.
S měsíci ticha, které křičí hlasitěji než jakýkoli argument. Týdny jsem se přesvědčoval, že je to možná ještě možné... že v temnotě, která nás obklopuje, je možná ještě naděje... ...že jsme ještě úplně nezmizeli jeden druhému ze srdce.
Děje se to pomalu.
Prostě naposledy stojí nehybně. Ve vzduchu, mezi námi, jako něco, co oba cítíme, ale neříkáme. Jako neviditelná mlha, kterou oba vidíme, ale předstíráme, že tam není. Jako bolest, která se stává tak každodenní, že si ji sotva uvědomujete.
Byl jsem unavený.. Unavený až k smrti. Z vysvětlení, která zůstala bez odpovědi, jako z dopisů poslaných na špatnou adresu. Z bezvýznamných objetí, která se stala jen zvykem, ne nutností. Z toho, jak jsem tě sledovala, jak se vzdaluješ, zatímco jsi byl dávno pryč někde jinde, ve světě, kam jsi mě nepozval. Je to, jako bys se díval skrz mě, jako bych se stal neviditelným.
Tvoje nepřítomnost byla horší než jakýkoli odchod.. Protože jsi tu byl/a, ale zároveň jsi tu nebyl/a. Protože bych se ti mohl dotknout ruky, ale ne tvého srdce. Protože jsem slyšel tvůj hlas, ale ne tvé myšlenky. Být sám je jedna věc, ale být sám s někým, koho milujete, je zvláštní druh pekla.
Byl jsem tam.
S tělem, které na to tvé stále čekalo dotek. Se srdcem, které stále doufalo v zázrak, i když rozum už dávno znal pravdu.
Všechno, co jsem ti chtěl říct, jsem ti už řekl stokrát.. Sto způsoby. Slovy, pohledy, doteky, slzami. A ty jsi – znovu a znovu – neslyšel/a. Slyšel jsi... a nedojalo tě to. Je to jako házet kamínky do propasti a čekat na ozvěnu, která nikdy nepřichází.
Ten den jsem už nepromluvil.
Už jsem tě nepřesvědčil/a. Už jsem se tě neptal, kde jsi - protože jsem to věděl. Byl jsi tam, tvé tělo zabíralo prostor, ale tvá mysl byla jinde. Ale už jsi se mnou nebyl/a. Seděla jsem vedle tebe, a přesto jsem se cítila... sama. Jako cizí lidé sdílející prostor, ale už nemající nic společného.
Potkal jsemže jsem se pro tebe stal zvykem. Žádná další volba, žádná další touha, žádná další priorita. Někdo, kdo tam je. Kdo tam bude vždycky. Jako část bytu, které si už nevšímáte. A přestal jsi si vybírat. Jen ty - vedle mě. Ne se mnou. Je to, jako bychom byli dva lidé, kteří žijí paralelně, ale už se vlastně nevídají.
A pak… jsem se zastavil
Ne z hněvu toužícího po pomstě. Ne z nenávisti, která chce bolest. Prostě proto, že jsem to už nemohla vydržet.. Protože mezi námi bylo tolik prázdnoty, že ji žádné objetí nemohlo zaplnit. Příliš mnoho ticha, které žádná konverzace nemohla přehlušit. To ticho, ve kterém se člověk rozpadá – pomalu, nepostřehnutelně. Ty, kde jste ve stejném prostoru, ale uvnitř už nejste přítomni, jste jen vnějším obrazem toho, čím jste kdysi byli.
Odešel jsem.
Žádné drama. Beze slov, což by pouze opakovalo to, co již bylo řečeno. Protože jsem už řekl všechno, každou žádost, každou naději, každé varování. Protože jsi to už všechno slyšel/a, jako někdo, kdo nechce slyšet pravdu.
Minule jsem za nás bojoval... Že někdy největším důkazem lásky není zůstat, ale odejít - když víš, že pro toho druhého už nejsi sluncem, ale stínem.
