Život byl jednodušší, když jsi tu byl/a.

Znáte ten pocit? Ráno se probudíte a na chvíli zapomenete, že ten člověk už vedle vás není. Nebo zvednete telefon, abyste mu sdělili novinku, a pak si vzpomenete, že... Váš první instinkt je stále zavolat mu - jí, jemu, sobě.

Když jsi tu byl/a, všechno bylo jasné.

Každý problém měl řešení, protože jsme ho našli společně. Každá bolest byla snesitelná, protože jsi tu pro mě byla, dokud nepřešla. Každé rozhodnutí bylo snazší, protože jsem měla někoho, kdo mě znal skrz naskrz.

Varoval jsi mě před lidmi, kteří předstírají. Viděl jsi lži, které jsem já vidět nechtěl. Vždycky jsi říkal: „Nevěř příliš rychle. Nedávej své srdce jen tak někomu, kdo je hodný.“

Ale byl jsem naštvaný. Myslel jsem si, že jsi příliš podezřívavý, příliš opatrný. Teprve teď chápu, že jsi mě jen chránil před světem, který znáš lépe než já.

Cítil jsem se s tebou nebojácný/á.

Ne proto, že bych byl statečný, ale protože jsem věděl – když upadnu, budeš tam. Když zakopnu, chytíš mě. Jak můžu být nebojácný, když jsi pryč?

Byl jsem na tobě závislý, aniž bych si to uvědomoval.

Zatímco jsi mě učil nezávislosti, stal jsem se závislým na tvých radách. Zatímco jsi mě učil, že k štěstí nikoho nepotřebuji, já Potřeboval jsem tě ke všemu.Za každý úsměv, každé rozhodnutí, každé ráno.

Nevím, jak se rozhodnout bez tvého názoru. Nevím, jestli můžu tomu člověku věřit, protože mi nikdo neřekne pravdu. Nevím, jestli dělám správnou věc, protože mi nikdo neukáže mé chyby. Byl jsi můj kompas.Teď se cítím ztracený/á.

Zapomněl jsi mě připravit na život bez tebe.

Slíbil jsi, že vždycky budu v pořádku. Věřil jsi ve mě víc, než já sám sobě. Ale zapomněl jsi mi říct, Jak můžu být v pořádku, když nejsi po mém boku?.

Naučil jsi mě létat, ale zapomněl jsi mě naučit přistávat. Dal jsi mi křídla, ale ne zem. Teď tu stojím a Nevím, jestli to vím. Kráčet bez tvého vedení. Nevím, jestli můžu být šťastný bez tvého úsměvu. Nevím, jestli můžu být sám sebou bez tebe.

Svět zůstává stejný

Stejná hudba, kterou jsme spolu poslouchali. Stejná místa, kudy jsme chodili. Stejné příběhy, které jsi rád poslouchal. Stejné okamžiky dne, kdy jsi mi vždycky volal.

Svět zůstal stejný, ale změnil jsem se jen já. Věci, co mě dělalo šťastným, teď mě bolíMísta, kde jsem byl šťastný, teď bolí. I můj úsměv bolí, protože vím, že ho už nevidíš.

Lidé mi říkají: „Čas zahojí všechny rány.“ Jak jim mám říct, že na tebe nechci zapomenout? Že se přes tebe nechci „přenést“ jako přes rýmu? Že část mě odešla s tebou a už se nikdy nevrátí?

Pořád slyším tvůj hlas.

V těžkých chvílích stále slyším tvůj hlas: „Zvládneš to.“ Když se bojím, slyším: „Jsi statečný.“ Když o sobě pochybuji, slyším: „Věřím v tebe.“

Možná je tohle přesně to, co jsi chtěl/a – aby se navždy stal tvou součástí. Abych nezapomněl na tvá slova, i když už nebudeš se mnou. Abych mohl nést tvou lásku dál, i když tě už nebudu moci obejmout.

Příběh zde nekončí.

Nebudu se zabývat bolestí. Najdu si způsob, jak žít dál – ne bez tebe, ale s tebou v mém srdci. Naučím se dělat rozhodnutí, ale stále budu naslouchat tvému vnitřnímu hlasu.

Naučím se lidem důvěřovat, ale budu si pamatovat tvá varování. Naučím se být šťastný, protože vím, že to je to, co chci..

Naučil jsi mě milovat sám sebe.

Teď se musím naučit žít s tou láskou, i když už tu s ní nebudeš, abys mi ji připomínal. To je ta nejtěžší lekce, kterou jsi mi zanechal. Zároveň je největším darem vědomí, že si zasloužím lásku. I ta tvoje, která nikdy neskončí.

Děkuji ti, že jsi mě naučil/a být silný/á.