Na velmi zvláštní objev narazil estonský fotograf při jedné ze svých cest do vzdálených zemí. Zastaralé promítací zařízení a stovky dřevěných židlí, které klidně odpočívají na sluncem zalitém svahu uprostřed rozlehlé Sinajské pouště. Je to fata morgána nebo možná kino "na konci světa"?
Kot je Kaupo Kikkas kasneje raziskal, ne gre za antično najdbo, temveč za neuspeli poskus francoskega poslovneža, ki je videl priložnost postavitve kina na prostem sredi peščenega objema Egipta.
Iz Pariza se je tako vrnil z izvirno starinsko opremo iz nekega kino teatra. Priskrbel je še generator za elektriko in velikansko platno ter vse je bilo nared za premiero. A na kar je impulzivni poslovnež pozabil je, da ima dežela Egipt svoje zahteve, prav tako njeni prebivalci, ki jim “nora ideja drznega Evropejca” ni bila ravno po godu. Tako je na dan premiere “slučajno” šlo vse po zlu, s čimer kino “sredi ničesar” ni nikoli zares zaživel.
Sedaj s puščavskim prahom posut počiva kot ostareli spomenik, čakajoč na novo priložnost, novo dobo.
