Život lze umístit do prostoru mezi potenciálem a realitou. Jsou mezi nimi příběhy, písně, které ve svém obsahu opakují vždy stejný příběh v různých variantách, jako - mohl bych, měl bych, když... - něčeho litovat!
Prohra není trestem za selhání, je to pravý opak toho, co mohlo být! Od toho, co jsme si představovali a po čem jsme toužili, ale nepodařilo se nám to dosáhnout.
Potenciály selhání však obvykle nejsou denně překračovány. Například jedeme po silnici a zařadíme se do nejpomalejšího pruhu, protože jsme si mysleli, že je nejrychlejší. Tak se nesmějeme, ale vztekáme se a zuříme stejně nervózní a zuřiví byli všichni, které jsme před časem předjížděli a před kterými jsme se agresivně tlačili do protisměru, abychom obsadili místo v nejrychlejším pruhu.
Nemyslíme!
Místo toho jsme si tenkrát mohli užívat hudbu, ale ne, nezvyšujeme hlasitost a nezpíváme nahlas. Raději zatneme zuby, stiskneme volant a minuty se promění v další hodinu promarněného života, ve frustraci a vzteku.
Nebo, když dostaneme špatné známky, kdekoli – ve škole, v práci, nebo když něco uděláme špatně nebo věci nejdou podle plánu. Pak se nesmějeme ani neskáčeme radostí, ale jsme prostě zahlceni negativními emocemi.
Náš mozek není naprogramován ke krátkému zpracování a výběru nejlepší možnosti. PROTI nekonečně zpracováváme emocionální obsah, dojmy a informace všeho druhu. Točíme je v kruzích, nenacházíme optimální řešení, neděláme průlom, nevyužíváme naplno svůj potenciál.
Proč bys? Je jednodušší se zlobit a stěžovat si. Věřit, že nám to není dáno nebo že si za to mohou jen ostatní.
Mozek se svými programy učí vyhýbat se každé situaci, ve které by mohl být ztracené potenciální potěšení. Čím větší je potenciál zisku, tím větší je náš odpor.
A to je hlavní důvod, proč nikdy nevyužíváme svůj potenciál, nikdy nerozvíjíme svůj talent, nikdy nerealizujeme své sny. Kdybychom nevěřili, že máme co ztratit, tak bychom to takhle nedrželi. A nejhorší ztráta je ta, kterou jsme nezažili.
Můžeme mít tu nejlepší práci na světě, ale bojíme se. Co když ji nezvládneme, co když selžeme a ztratíme ji?
Můžeme mít toho nejlepšího partnera a největší lásku, ale co když námi může pohrdat, opustit nás. Co když se ukáže, že je pro něj něco důležitější než my?
Naše programy jsou svým způsobem sobecké, chrání naše ego, náš pocit vlastní hodnoty, naši hrdost.
Může to trvat celý život ptáš se co kdyby a to je perspektiva, ze které jasně vidíme veškerý náš nevyužitý potenciál.
Staňme se kanálem realizace, tokem od zdroje k výstupu, jak to příroda zamýšlela. Jak? Musíme prostě vypnout programy v mozku a nechat proudit život!
