Život je příliš krátký na to, abychom drželi zášť! A chytří lidé jsou si toho příliš vědomi.
Pocit uraženosti a rozhořčení mohou jít dál a dál, ale jejich pouta nám nedají vydechnout. Můžeme tím zmírnit nelibost snažíme se pochopit jeho podstatu a začít žít jednoduchý život, což je neuvěřitelný luxus. To vyžaduje každodenní práci a úsilí. Ale nakonec se to vyplatí!
Odkud pochází pocit hněvu?
Vzniká nespokojenost, když někdo nesplní naše očekávání. Tato očekávání jsou však často marná.
- Očekáváme, že si milovaná osoba sama uvědomí, že potřebujeme její pomoc a pozornost, a nemyslíme si, že o tom musíme mluvit.
- Očekáváme, že si otec našeho dítěte sám vzpomene, až bude dítě potřebovat do školky nebo školy, a uráží nás, že na tohle všechno zapomněl.
- Očekáváme, že nám rodiče pomohou vychovávat naše děti, ale říkají, že své děti vychovali sami.
- Očekáváme, že náš přítel pochopí všechny naše problémy, ale je zaneprázdněn řešením svých vlastních.
Existuje více příkladů a u každého z nich existuje neoprávněná naděje a nakonec hořké zklamání. Čím více něco očekáváme, tím déle nás bude držet nespokojenost.
Odkud se berou očekávání?
Lidé, kteří jsou často uraženi a mají zášť, nevědomě věří, že musí ostatní se dostanou alespoň do poloviny.
- Manžel musí každé ráno nosit kávu do postele.
- Děti musí poslouchat své rodiče a tvrdě se učit.
- Přátelé by nám vždy měli pomoci v těžkých časech.
- Rodiče musí své děti milovat a podporovat.
Když se věci začnou dít proti našim touhám, zažíváme velké zklamání. Často pro to existují důvody díváme se za skutečný problém a téměř vždy něco najdeme. Ale je nepravděpodobné, že v tuto chvíli skutečně pochopíme, kde leží pravý důvod.
Shrnout: když jsme uraženi, ubližujeme sami sobě, protože očekáváme, že nám druzí lidé dají to, co bychom sami sobě dát nemohli.
Zde je příběh, který vám pomůže lépe to pochopit.
Jednoho dne se žák zeptal svého duchovního mistra: „Mistře, podařilo se ti rozluštit Velkou moudrost, jsi vždy ve stavu naprostého klidu a dobré nálady. Nikdo tě nenaštve, na nikoho se nezlobíš. Nauč mě stát se takovým." Duchovní učitel mu odpovídá: "Dobře, naučím tě to, ale k tomu potřebuješ jeden pytel a brambor." Žák udělal vše, co mu mistr řekl. "Když se na někoho nebo na něco zlobíš, napiš jméno toho člověka na bramboru a dej ji do sáčku." řekl učitel. "To je vše, co musím udělat?" zeptal se zmateně student. „Ne, tuhle tašku budete nosit vždy s sebou, ať půjdete kamkoli. A pokaždé, když vás někdo rozzlobí nebo urazí, přidáte do pytle jednu bramboru,“ odpověděl učitel. Student souhlasil.
Uplynul nějaký čas a studentova taška přibrala. Navíc první brambora začala hnít a z pytle se linul nepříjemný zápach. Žák přišel ke svému učiteli a řekl: „Tohle břemeno a smrad už s sebou nemůžu nést. Dej mi ještě něco." Na to moudrý učitel odpověděl: „Také nosíte v duši něco jiného, když se urážíte a zlobíte na jiné lidi? Jakmile jste uraženi, nevšimnete si, že vám spadl kámen na duši. Postupem času se tyto kameny hromadí. Činy se stávají zvyky, zvyky se stávají charakterem a to vše vede k nemorálnímu chování. Dal jsem ti možnost podívat se na to zvenčí. Myslím, že si dvakrát rozmyslíš, jestli opravdu potřebuješ další kámen. Urážka je něco, co je ve vaší hlavě. Naučte se osvobodit svou hlavu od tohoto zápachu hniloby a staňte se skutečně šťastným člověkem.“
