Kde se ve vás vzala láska k tanci? Moje maminka Jasna Knez je tanečnice a choreografka, takže jsem tancem žila odmala. Od čtyř let jsem s ní jezdil na zájezdy, na divadelní zkoušky, takže tohle všechno mi bylo vždycky povědomé. Vždy s
Kde se ve vás vzala láska k tanci?
Moje maminka Jasna Knez je tanečnice a choreografka, takže jsem tancem žila odmala. Od čtyř let jsem s ní jezdil na zájezdy, na divadelní zkoušky, takže tohle všechno mi bylo vždycky povědomé. Vždy jsem byl v kontaktu s tancem a vystupováním. Brzy mě přihlásila do výrazového tance. Mým koníčkem se stal tanec. Bylo to na střední škole, kdy jsem poprvé začala přemýšlet o tanci jako o profesi a nejen o koníčku.
Kdy jste se rozhodl, že tanec bude víc než jen koníček?
Ve skutečnosti to byl proces. Po celou dobu, kousek po kousku tomu všechno nasvědčovalo. Tato skutečnost se více projevila při mé spolupráci s taneční a divadelní skupinou Bube pod vedením Kima Komljance. Od roku 1996 pořádáme jedno představení ročně. Po střední škole jsem se trochu hledal, ale zároveň se zvýšila poptávka po mých představeních, začaly se mi otevírat dveře v různých projektech. Rozhodující byla cesta do Paříže, protože tehdy jsem přišla do kontaktu se školou pro tradiční a současné africké tance - ARTS SCENE. Zahájil ji tanečník a choreograf Georges Momboye z Pobřeží slonoviny, který žije a tvoří v Paříži. Kromě seminářů nabízí i dvouleté odborné vzdělávání. Rozhodl jsem se, že toto bude moje cesta. Udělal jsem konkurz a zapsal se do školy a po dvou letech jsem odmaturoval.
Specializoval jste se v průběhu let na určitý druh tance?
Nikdy jsem se nerozhodl jen pro jeden taneční žánr. Vždy jsem kombinoval více žánrů zároveň. Chodil jsem na různé techniky moderního tance, na workshopy různých učitelů afrických tanců. Expresivní tanec vám dává určitou šíři, protože vám dává možnost vlastního vyjádření prostřednictvím pohybu; zažijete tanec. Povinné je zvládnutí techniky a vlastního těla. Zkoumám, jak se co nejlépe vyjádřit svou tělesnou slovní zásobou. Nedefinuji se jako tanečník afrických tanců nebo výrazového tance. Snažím se najít svůj vlastní pohyb.
Jaký je rozdíl mezi tímto typem vzdělávání u nás a v zahraničí?
U nás je možnost vzdělání v oblasti tance omezená. Máme výborná taneční studia, výborné tanečníky, kteří učí, taneční školy, ale ne na úrovni vysokoškolského studia, když vyloučíme školu klasického baletu. Škola afrických tanců jako instituce u nás navíc neexistuje. Věci se pomalu posouvají k lepšímu. Před lety také založili střední uměleckou školu a doufám, že to jednou povede k založení akademie. Máme spoustu zkušených tanečníků, kteří sbírali zkušenosti v zahraničí. Jsou extrémně široké a jako učitelé by toho mohli hodně nabídnout. Největší problém je, že taneční scéna nemá dostatek cvičeb. V Paříži je toto vše již zavedeno a zavedeno. Máte pocit, že je to opravdu snadné povolání a papír na to seženete. Celý zážitek byl opravdu úžasný. Pracovali jsme velmi intenzivně osm i více hodin denně. Po prvním ročníku řada z nich školu opustila, protože nestíhali tempu. I přes snahu se mi otevřel úplně nový svět, který jsem chtěla ochutnat ještě víc.
Ovlivnil nějaký pořad i vaši tvorbu?
Oddanost jaru v interpretaci mého učitele Momboye. Byl to mix moderního a afrického tance. Vykouzlil zvláštní atmosféru a ve výsledku jsem měl během celé show husí kůži.
Liší se africký způsob tance od klasického?
Tento rozdíl je velmi obtížné vyjádřit. Africký tanec není jeden. V Africe je tolik tanců, kolik je kmenů. Každý je svým způsobem jiný, zvláště pokud se zaměříme na tradiční tanec. Všechny ale mají společného jmenovatele. Je to rytmus, který je přítomen po celou dobu, jemnost pohybu navzdory neuvěřitelné rychlosti a energii rytmu, dech, který při tanci prochází tělem. Znalosti tradičních tanců a dovedností ale stále více přecházejí do moderního tance, takže dělicí čára se stále více stírá.
Co je potřeba k tomu, aby se z vás stal dobrý africký tanečník?
V první řadě je potřeba touha... Je potřeba hodně energie, protože tento tanec to od tanečníka vyžaduje. Ale musíte znát i hudební část, tedy rytmus. V Paříži s africkými tanci a v Africe každý tanečník ví, jak porazit hudbu, na kterou tančí, a každý bubeník ví, jak tančit to, co bubnuje.
Kde se můžeme naučit tančit "africký"?
V současné době vedu každý čtvrtek a neděli v Trnově pokročilý taneční kurz a ve středu vede kroužek pro začátečníky kamarád Dalanda. Kurz trvá hodinu a patnáct minut. Občas se k nám na kurzu přidají bubeníci, takže se nikdy nenudíme.
Kdy si obzvlášť užíváte potlesku?
Tehdy vím, že jsem svou práci udělal dobře a udělal jsem maximum. Stává se, že po představení máte názor, že byste do svého výkonu mohli investovat více. I když sklidím hodně velký potlesk, tak to se mnou tolik nepohne, protože tajně vím, že dokážu víc. A tak je to se vším, co dělám. Vždy od sebe požaduji maximum.
Který pořad nám můžete doporučit ke shlédnutí?
Nech mě tančit, prosím! Jedná se o představení Rosany Hribar a Gregora Lušteka v lublaňském tanečním divadle. Velmi zajímavé je také monodrama Be Marilyn Monroe od Nebojši Pop Tasiće, ve kterém hraje Karin Komljanec a ke kterému jsem dělal choreografii. V srpnu můžete vidět večer afro a flamenco se skupinami Laafi a Kaña Flamenca.
Máte nějaký zvláštní způsob, jak se hýčkat?
Dopřávám si saunu a masáž. S přítelem jsme toho názoru, že by to měl stát tanečníkům dotovat, protože naše těla jsou neustále ve velkém vypětí. Fyzioterapie je také velmi vítána, protože mám čas od času problémy se zády. Nejsem ve stravě vybíravá. Strašně ráda chodím s přítelem do Trty na pizzu a občas nás cesta zavede i k biskupovi.
