Občas se vkradeš do mých myšlenek a vyvoláš mi úsměv na tváři. Stále jsem nepřišel na to, jestli jsi byl určen pro lásku nebo bolest, ale rozhodně jsi byl lekcí. Lekce, která byla krásná i bolestivá. Děkuji!
Je to více než rok nebo dva, co jsme byli naposledy v kontaktu, a každým dnem je zjevnější, že už nikdy nebudeme.
Tolik slov zůstalo nevyřčeno, tolik pocitů nikdy neodhalených. Nikdy jsme se pořádně nerozloučili. Všechno se to seběhlo tak rychle - v jednu chvíli jsi byl to nejlepší, co mě kdy potkalo, a v dalším jsi byl důvodem mé bolesti.
Kéž bys mi to řekl, když jsi začal chladnout. Přál bych si, abych vám mohl všechno, co jsem napsal, říct jinak. Tváří v tvář pochopit. I když si nemyslím, že by něco ovlivnilo tvé rozhodnutí.
Okamžik, kdy jste se rozhodl, že chcete odejít, byl pravděpodobně stejný okamžik, kdy pro vás přestala záležet na mé existenci. Asi sis myslel, když jsem ti psal, že jsem divný, ale nevěděl jsem, jak ti jinak říct, že ses usadil v mé mysli a srdci.
Doufal jsem, že si uvědomíš, že ti aspoň trochu chybím. A proto jsem nechtěl pokračovat ve svém životě a trpělivě jsem čekal, až se vrátíš. Kdybych jen věděl, že tvůj odchod je začátkem nové, velmi vzrušující kapitoly mého života, byl bych... To jsou jen dohady. A je to tak, jak to bylo.
Možná jsem měl vstoupit do vašeho života, abyste si uvědomili, že věci nejsou vždy tak úžasné, jak se zdají. Protože než jsme udělali krok vpřed, byly dny, kdy jsme se nemohli dočkat okamžiků, kdy si posíláme něžné a později stále flirtující zprávy. Snili jsme o sobě. Milovali jsme se tam. Byli jsme tam dokonalý pár.
Když jsem ti ukázal svou nejistotu, uvědomil jsi si, že nejsem tak sebevědomý, jak sis myslel, že jsem, a to bylo vše. To byl náš konec.
Pochybuji, že jsme se někdy měli rádi stejně. Čím blíž jsem se k tobě blížil, tím víc se mi zdálo, že jsi někdo, koho jsem celý život hledal. Ale čím blíže jsi mi byl, tím víc jsi chtěl odejít. Nikdy to nepochopím, vzdal jsem se pokusů, abys mě měl rád.
Nemůžu za to, že jsi o mě ztratil zájem. Ale obviňuji tě ze všech těch lží, které jsi mi řekl pokaždé, když jsem se tě zeptal, proč jsi se tak vzdálil.
Za tu dobu se toho tolik změnilo. Odlišili jsme se, protože sám vím, že jsi byl lekcí, na kterou nikdy nezapomenu. Jsem jiný, moudřejší, silnější.
Miluju - jinak.
Mnoho věcí mi teď připadá hloupých. Naše dětinské chování. Neznalost, ticho a záplava slov. Oba jsme byli zraněni, zraněni a ani jeden z nás nevěděl, jak z bludného kruhu ven. Přál bych si, abych se mohl vrátit v čase a vymazat všechny snahy, všechny zprávy, ve kterých jsem hledal cestu k tvému srdci. Chtěl jsem být součástí tvého života.
Probudil jsi ve mně zapomenuté pocity. Už jsem nevěřil, že bych někoho jiného měl tak rád jako ty a že stále cítím takovou vášeň. Chtěl jsem být s tebou, i když jsem tě ani neznal. Sám jsem už nevěděl. Byl jsem někdo jiný.
Naučil jsem se, že věci nejsou vždy tak úžasné, jak se zdají. Že to, co jsme měli, nebylo tak zvláštní, jak se zdálo.
Přál jsem si, abychom se mohli naposledy sejít a promluvit si o tom, co se stalo. V mé mysli byly nekonečné nezodpovězené otázky a myslel jsem si, že... Ale bohužel jsem byl jediný, koho to ticho mezi námi ovlivnilo.
Ale jen do té chvíle, kdy jsem opustil myšlenku na tebe. Když jsem konečně pochopil, že tvé mlčení bylo vlastně odpovědí na všechny mé otázky. Že bez ohledu na to, co jsem udělal nebo řekl, tě to nevrátí.
Odešel jsi, protože ta správná osoba už byla na cestě ke mně a musel jsi jí uvolnit místo. Nebyl jsi můj člověk, protože kdybys byl, našel by sis cestu ke mně, k nám. Byl bych tady.
Sbohem, má drahá, a hodně štěstí s ní, ať je to kdokoli.
