Věřila, že láska překoná všechny překážky na jejich cestě.
Chtěla, aby jí řekl, že nechce, aby odešla. Že se bude víc snažit. Že najde řešení a řekne jí, že za to riziko stojí, že za tu změnu stojí. Chtěla, aby jí řekl, že ji ve svém životě viděl.
Chtěla, aby tam byl a řekl jí, aby zůstala. Ale nebyl. Ani se ji nepokusil zastavit, když odcházela. Neřekl sbohem, ani se jí nezeptal, jestli opravdu chce odejít, nebo jestli jedná jen ze vzteku.
Neví, co ji bolí víc: že o ni nebojoval, nebo že ji neznal natolik dobře, aby věděl, že někdy dělá hlouposti, aby od něj dostala jen trochu víc lásky.
Neví, co ji bolí víc...Odešla. Nenásledoval ji, nežádal ji o další šanci. Stáhl se do sebe a ignoroval ji.
V tu chvíli si uvědomila, že o ni nikdy nebojoval. Všechno bylo jeho, jak mu to vyhovovalo, když měl čas. Nic z toho od něj nevyžadovalo žádné úsilí a nechala mu všechno.
Naučila ho, že je normální nic na oplátku nežádat... a nikdy nežádala víc, než mohl zvládnout. Nemusel se snažit. Mlčela, i když vždycky chtěla víc. Teď ví, že to byla chyba, měla by mu věřit, že chce něco víc.
Řekl jí, že bychom neměli bojovat za lidi, kteří se rozhodnou odejít. Někdy ale musíme bojovat, abychom si lidi udrželi v našich životech. Musíme jim dát důvod zůstat.
A chtěla, aby jí dal důvod, malé znamení, vzkaz, možná ruku, aby ji přitáhl zpět do svého objetí.
Hodlala o něj bojovat, dokud si neuvědomila, že v jejím životě nechce být. Že nemá smysl snažit se najít řešení v boji, kde je bitva již prohraná.
Věřila, že pokud ji bude stále milovat, bude o ni bojovat a že zboří všechny její zdi, strachy. Věřila v něj. V nich. Do lásky.
Jediné, co chtěla, bylo, aby o ni bojoval a ukázal jí, že ji miluje.
