Láska. Slovo, které jsem jednou pronesl s tvým jménem na rtech. Ten pocit, který naplnil mou duši, když ses na mě podíval – tedy, alespoň když si mě vůbec všiml. Byl jsem tvůj. Z celého srdce, bez výhrad, bez zábran. Dal jsem ti všechno, čím jsem byl.
a ty? Měl jsi mě. Ale opravdu nikdy.
Nosil jsem tě ve svých myšlenkách, ve svých snech, ve svých modlitbách. Ale vždycky jsem zůstal sám. Sám v našich rozhovorech, které se nestaly. Sám v objetí, které se stalo jen vzpomínkou. Sám ve vztahu, kde jsem miloval nás oba.
Kolikrát jsem prosil – ne nahlas, ne se slzami, ale tichými, nepostřehnutelnými činy? Kolikrát jsem doufal, že poznáš, jak moc ti na mě záleží? Kolikrát jsem se přesvědčil, že jednoho dne uvidíš, co je před námi?
Ale já už nemůžu.
Už nemůžu být ten, kdo se vždy přizpůsobí, kdo vždy počká, kdo vždy pochopí. Už se na sebe nedokážu podívat do zrcadla a říct si, že tohle stačí – že VY stačíte.
Protože jsi to neudělal.
Ne proto, že bych nebyl hoden lásky, ale proto, že jsi mě nikdy nemiloval tak, abych se cítil, jako bych pro tebe byl opravdu ten jediný.
Láska by neměla prosit
Už tě nebudu žádat o pozornost. Už nebudu sedět vedle tebe a doufat, že se konečně podíváš ke mně, místo do svého světa, kde nejsem. Už nebudu čekat na slova, která nikdy neřekneš. Už nebudu hledat důvody, proč nemůžeš milovat tak, jak miluji já.
Už nebudu ten, kdo si vždy najde výmluvy pro vaši nepřítomnost, vaši chladnost, vaši nerozhodnost.
A proto odcházím.
Ne proto, že bych tě už nemiloval, ale proto, že konečně musím milovat sám sebe.
Zasloužím si někoho, kdo uvidí mou hodnotu, nejen když už tu nebudu. Zasloužím si lásku, která nebude hádankou, která nebude jednostranná, nebude to něco, co musím každý den dokazovat.
Možná to jednou pochopíš. Možná si uvědomíš, o co jsi přišel, až když bude pozdě.
Ale pak tam nebudu.
Protože někdy není největší láska ta, která zůstává, ale ta, která ví, jak odejít.
