Už k sobě nepatříme...

Přestal jsem si představovat ty tisíce způsobů, jak se znovu setkáme a padneme zpět do tvé náruče. Přestal jsem věřit, že jediné, co potřebuji, je šance na změnu. Přestal jsem si myslet, že existuje byť jen sebemenší možnost napravit všechna naše nedorozumění. Poprvé jsem jasně viděl, že neexistuje způsob, jak pokračovat. Nebyli jsme jeden, ale každý z jiné planety.

Pravda je, že už k sobě nepatříme. Od toho osudného dne, kdy ses rozhodl odejít z mého života, kdy jsem tě nejvíc potřeboval. Opravdu jsem tě potřeboval.

Už k sobě nepatříme, od té doby, co jsme se o sebe přestali snažit. Nerozešli jsme se přes noc. Dělila nás nevyřčená slova a tichá vzdálenost. Neviditelná trhlina v našem zdánlivě bezchybném vztahu, která se nakonec ukázala jako naše zkáza. Ticho a nedostatek komunikace nás přivedly do stavu nevyhnutelného kolapsu.

Nežádal jsem o mnoho. Vše, co jsem chtěl, byla upřímnost a transparentnost bez lží a podvodů. Jediné, co jsem chtěl, byl někdo, kdo by se ke mně choval s láskou, péčí a respektem. Někoho, kdo by mě dal na první místo, protože na něm záleží. Někoho, kdo by se nikdy, nikdy nevzdal našeho vztahu bez ohledu na to, jak těžké to bylo. Někoho, kdo si váží mé hodnoty a oceňuje toho, kým jsem, aniž by mě musel měnit.

Nemůžu být ideální člověk, kterého jsi hledal. Možná jsem se mýlil, když jsem si myslel, že láska může přemoci všechno a že si zasloužíme druhou šanci. Když jsme to zkusili znovu, uvědomil jsem si, že náš vztah už skončil.

Zastihla nás nenaplněná očekávání a rostoucí zášť. Je ironií, že vztah, který nám kdysi přinášel tolik radosti, se stal příčinou našeho utrpení.

Pomalu jsem si uvědomoval, že jsem přesně tam, kde jsem měl být. Nemám chuť si najít jiného partnera, zatím ne. Nechci se divit, co jsem mohl udělat jinak, aby naše cesty vedly k sobě.

Jsem připraven na sebe a svůj život bez tebe.