Zakázané (nebo nedosažitelné) ovoce je nejsladší. A toto pravidlo se v království lásky znovu a znovu potvrzuje. Pocit zamilovanosti je ještě silnější, když je někdo nedostupný. A proč je to? Proč chceme lidi, které nikdy nemůžeme mít?
Proč je to často nedosažitelný člověk je v našich očích stokrát přitažlivější, jaká by byla, kdybychom ji mohli mít? Nepřístupnost je jako magické koření, která nás přesvědčuje, že ty věci/osoby chceme mnohem více a znemožňuje nám stát nohama na skutečné zemi. Jak potom funguje náš mozek?
Proč chceme lidi, které nikdy nemůžeme mít?
Máme rádi ten pocit někoho pronásledovat.
Někteří lidé mají rádi pocit, když je někdo pronásleduje. Líbí se jim ta neuchopitelnost, úsilí, které musí vynaložit a vysoká dávka hormonů, která přichází, když člověk trochu vyměkne.
Myslíme si, že jsme hodni, pokud uspějeme.
Mnozí z nás vědomě či nevědomě potřebují za někoho bojovat, jen abychom si potvrdili, že jsou dostatečně hodni. Pokud dostanou někoho, kdo zpočátku neprojevil žádný zájem, je to zdroj důležitého potvrzení.
Živíme své ego.
Stejně tak někdy chceme někoho, koho nemůžeme mít, ne proto, že bychom toužili po tom konkrétním člověku, ale proto, že si v tichosti chceme nakrmit vlastní ego.
Přitahuje nás nespolehlivost.
Pokud chceme někoho, koho nemůžeme mít, náš život je mnohem vzrušující. Obzvláště pokud je tato osoba do flirtování nějak zapojena, ale nikdy se plně neodhodlá. Možná máme rádi ten pocit, kdy nikdy nevíme, co se zítra stane?
Naše představivost má volný průchod.
Když nás člověk nenechá zavřít, můžeme si do mezer, které by v nějakém jiném vztahu zaplnily jasné a správné informace, namalovat svou vlastní verzi tohoto člověka. Takže můžeme toužit po nějaké své vlastní fantazii a ve skutečnosti ne tolik po té osobě.
