Zlatko je snadno synonymem pro pozitivismus, pro to, co je v lidech dobré. Je jazýčkem a říká, co by každý mohl nebo měl, jen kdyby „měl koule“. A také proto jsem z toho tak nadšená. Za deset let vyrostl, možná ztratil trochu vzteku, ale ve svých kouscích zůstal šťavnatý, vášnivý, přehledný a hlavně zachoval své poselství.
Od vydání alba The World is Beautiful uplynulo deset let. Jaký je Zlatko dnes, věří ještě, že svět je krásný?
Zlatko stále věří, že svět je krásný. Věřil, i když se jeho svět, můj svět, rozpadal. Jinak si myslím, že mnoho lidí mé sdělení nepochopilo. Myslel jsem, že svět sám o sobě je krásný, svět jako Země, který je krásný. Nepochybně si však uvědomuji, že od té doby, co existujeme, dokážeme být lidmi, i „špinavými“. Buď pod vlivem ďábla, nebo ne. Jsme také důvodem, proč je to tak, jak to je. Nerad si příliš stěžuji, ale všiml jsem si, že lidé také nemají příliš rádi pracující lidi. Není tedy dobré být příliš pracovitý, protože pak vás konkurence nemá ráda. Skoro nikdo tě nemá rád. Je rok 2017 a já si myslím, že každý má právo na svůj názor a především, že každý má právo dělat to, co ho dělá šťastným a neubližovat ostatním. Můj svět zůstává krásný i v bouřkách. Nikdy jsem nezměnil názor. Špatné časy je třeba překonat, nemá cenu si stěžovat. Člověk musí přijmout svůj osud, ať už je dobrý nebo špatný. I když lidé jsou/jsme stále „špinaví“, věřím v dobro. Nedávno jsem slyšel smutnou informaci: přes 400 milionů lidí je podvyživených. V Evropě dnes můžeme dát každému obyvateli kilo zlata, za dva dny budeme chtít o kilo víc. Ano, je to tělo, ale i o duši je třeba pečovat.
Jak se vám daří zůstat tak pozitivní? To je, alespoň pro mě, v dnešní době výjimečná ctnost.
Vyrostl jsem na makadamu, až později jsem si zamiloval beton. Vždy jsem měl rád indiány, kteří věděli, jak zůstat v kontaktu s přírodou. Často jsme vtaženi do kruhu společnosti a přiznám se, že sám si na dovolenou neudělám dost času. Jsem si vědom toho, že železo se kuje, dokud je horké, ale nikdy nesmíme zapomenout na tento kontakt s přírodou: ať už je to pramen, řeka, moře, les. To jsou podle mě klíčové věci. Je dobré být společensky odpovědný, ale je dobré se o sebe postarat. Svůj klid si ale musí najít každý sám. Čas, kdy může být sám, přemýšlet a nově „nastavit kostky“. Moje osobní zkušenost je nakonec tato: my bílí lidé, takoví milí a demokratičtí, jako jsme, jsme také ti nejoboufalejší. A když se podíváme na ostatní pozice, stojíme velmi dobře, zvláště když se podíváme na zbytek zaostalého světa. Myslím, že to je jakýsi důvod, proč zůstávám spokojený - mám jídlo k jídlu, pití, je mi teplo... Samozřejmě vidím, že jsou mi nabízeny stovky dalších věcí, ale kdykoliv dosáhl něčeho, co jsem chtěl, viděl jsem, že to bylo jen chvilkové štěstí. Není hazard, není štěstí ve hrách. Člověk tak dochází k závěru, že hledá věci, které ho skutečně dělají šťastným.
Jaký byl Zlatko v dětství a dospívání? Vyzařoval z něj i pozitivum, nebo mu to přineslo dospívání a zkušenosti?
Od té doby, co si pamatuji, jsem byl pozitivní, více indický. Vidím to i na svých dětech, máme to asi v genech. Rád jsem se smál, nikdy jsem nikomu nepřál nic zlého. Ale je pravda, že společnost ne vždy úsměv opětuje. Pokud se někdo směje příliš, společnost se to snaží zastavit, někomu není dobré se příliš smát, smích je nakažlivý. Ale nakonec jsem to já, kdo rozhoduje o tom, jestli se dám poznat, nebo ne, jestli budu plně věřit sám sobě a tomu, co reprezentuji, jestli se vzdám... Jiná varianta nepřipadá v úvahu.
Poznamenalo vás vyrůstání ve Fužine, v tomto, dle mého názoru zcela nespravedlivě zvaném ghetto? Předpokládám, že to bylo hlavně pro vaši inspiraci?
Více než tento vykreslený příběh temné strany Fužiny mě ovlivnila válka v Bosně. Temná strana ve Fužine by prakticky ani neexistovala, nebýt určitých situací a druhu politiky, která existovala. Potřebovali obětního beránka a pak si vybrali nějaké osady. Pokud je energie mladých lidí soustředěna na malé ploše a nesměřuje například do sportu nebo kultury, co jiného jim zbývá, než si najít vlastní zábavu. Ale víme, co dnes znamená zábava. Vždy jsem reprezentoval světlou stránku Fužine, vždy jsem vyzdvihoval naše sportovce, stejně jako procento těchto lidí, kteří údajně Fužine znehodnotili. A není to jiné než kdekoli jinde. Většina smutných věcí se stala kvůli nelegálním látkám, mohu-li to tak říci. Naštěstí se to díky bohu docela zlepšilo a dnes jsou Fužine jedna krásná osada. Sice tam už sama nebydlím, ale moje děti tam chodí do školy a školky. Máte nedalekou Lublaň, Golovec, centrum města, silniční okruh, poštu, banku, obchod... Tady si děti stále hrají venku, hrají basketbal nebo fotbal na hřišti. Zřídili venkovní tělocvičnu. Již více než 25 let se v létě tradičně hraje v bundeslize malý fotbal. Válka v Bosně mě poznamenala víc než tato smutná stránka Fužiny, takže si stojím za vírou, že neexistuje dobrá válka, ani špatný mír. Byl jsem prakticky nucen to pocítit příliš brzy, což zanechalo určité následky, ale také mě to posílilo. Také proto jsem dnes tím, kým jsem.
Provází vás rap od dětství?
Ne, ale vždycky jsem měl rád hudbu. Hudba byla vždy něčím, co mě fascinovalo. Nikdy jsem se nedefinoval z hlediska hudebních žánrů. Poslouchal jsem všechno, co bylo dobré. Pokud je něco dobré, je to dobré. Na žánru mi nezáleží. Ale pokud je něco špatné, i když je to součástí toho, co dělám nebo kam patřím, je to špatné. Stejné je to s lidmi a nacionalismem. Nezáleží na tom, kdo je člověk, jakou má barvu nebo co představuje, důležité jsou pouze jeho činy, dobré nebo špatné. Jinak se toto „zámečnictví“ rozvinulo až na střední škole. Mohu jen říci, že vzorec je stejný, ať už jde o hudební nebo sportovní kariéru: ve sportovní kariéře musíte začít brzy, ale v hudební kariéře máte více času. Někdy stačí jedna písnička, ale někdy nestačí deset nebo sto. Myslím, že lidé uznávají upřímnost bez ohledu na situaci a politiku. Politika je všude. Když se dnes zeptáte muzikantů, všichni se budou držet stranou od politiky a politika je vlastně všude. Také v rádiu. Nikdo nechce být součástí politiky, ale všichni jsou v ní. Můžete přijmout politiku určité rádiové stanice, která vám diktuje připravovat „hloupé“ písničky. Když se podíváte na to, co se dnes děje, když se podíváte na texty, uvidíte, že jsou velmi prázdné, velmi slabé, není v nich energie, žádné poselství... Zřejmě nás takhle rádi vidí. A jakmile se objeví někdo s energií a poselstvím, logicky vyčnívá. Tady nejde o žárlivost, jen se odvažuji vyjádřit svůj názor. Ti, kteří vás upřímně chtějí slyšet, vás stejně budou sledovat prostřednictvím vašich kanálů. Ale nemyslím si, že umělci jsou dostatečně oceňováni, zvláště když vezmeme v úvahu, kolik úsilí je do toho, aby něco vytvořili.
V průběhu let vaše texty ztratily část své zlosti. Opravdu se méně zlobíš?
Logicky prohráli, také vám řeknu proč. Všiml jsem si, že vás někdy lidé rádi postrčí do první řady. Ztratíš hlavu a oni se budou smát: "ha ha ha, podívej se, jak dopadl". Na druhou stranu všichni vědí všechno, co říkám. Hlavně ty chytré. Někteří dělají, že to nechtějí vědět, někteří jsou otevření lidé a rozumí mi. S hudbou se dokážu udržet na dobré cestě a snažím se ji využít k motivaci mladých lidí nebo všech, kteří mě poslouchají. Mohu jim dát dobrý pocit, když uslyší nějaký kus. Říkat jim věci hezky, upřímně, vřele, inteligentně a hlavně od srdce. Upřímné city dnes chybí. Když se podíváte na politiky, všichni jsou postaveni na stejném základě. Ale nikdo mi nevymyl mozek, jsem jen člověk s city. Pokud mi řeknete něco, co není pravda, budu si stát za svým, budu reagovat. Když mám dobrou náladu, budu křičet, když mám špatnou náladu, dám to najevo, nebudu to skrývat. Jinak je hezké zlobit, ale vztek nemá oči. A nikdy nedávám nadávky a sprostá slova do textů jen proto, abych byl cool, jen proto, že mi uniká pointa a nevěděl bych, co jiného říct. Hlavně chci motivovat, moje kousky jsou opravdové. Nebudu vám lhát, že jsem chudák, že jsem vandrák. Mnoho lidí se v takových textech najde. Proč? Protože našli někoho jiného, kdo to tak cítí, a utěšují se vědomím, že nejsou jediní. Ne, já jsem ten, kdo byl kdysi tam, kde jsi ty, a řekl ti, že můžeš jít dál. Jinak nejde o to, že bych nezlobil, ale dospívám, jsem starší, od první desky uběhlo teprve deset let a každý rok jsem jednu vydal. Ještě předtím jsem šest sedm let „freestyloval“, o to víc jsem byl naštvaný. Takhle mě ani neznáš. Kdybych uvažoval stejně jako před všemi těmi lety, byl bych jen někým, kdo v životě nepokročil. Neříkám, že je na tom něco špatného, ale držím se rčení: "Proklet buď den, ve kterém se člověk nic nového nenaučí."
O tom, jak jste býval naštvaný, co vás charakterizovalo, odkud čerpáte energii, co pro vás znamená vaše rodina... To vše si budeme moci přečíst v připravované biografii, kterou píšete společně s Juri Hudolinem.
Myslím, že je důležité, aby lidé věděli, alespoň ti, kteří mě sledují, že nic nebylo jednoduché, i když jsem většinu času dobře naladěný a usměvavý. I v mém životě se staly věci, které byly nespravedlivé. A zdá se mi špatné, že to pak držíme uvnitř. Myslím, že prst by měl ukazovat na ty gaunery. Jinak to není kniha, kde bych upozorňoval jen na to. Kniha bude vyprávět příběh od mého narození a prakticky dodnes, až do letošního prosince. Životopis bude pravděpodobně vytištěn příští rok. Chci, aby to byla další motivace pro všechny mladší kolegy. Že mají jednoho chlapa, o kterém by si nikdo nikdy nepomyslel, že půjde do těchto vod a zvládne to.
Viděl jsem tvůj videoklip k písni Kompromis. Podle některých s ním jdete na hraně, ale jsem si jistý, že má větší poselství, než byste na první pohled řekli.
Příběh je velmi jednoduchý. Vždy jde o stejnou ženu a tato láska je tak silná, že ji můžete vidět ve více podobách. Nakonec se přijdu vyzpovídat k psychologovi, přijde za mnou i kolega Vid Valič a já mu říkám: „Vide, ale nakonec se vždycky najde ta jedna pořádná naivka.“ A on mi říká: „Já víš, protože proto jsem tady." Co, ale je to špatně, když řeknu: "Do prdele, příteli, jak sexy je naivka?" Stojím si za tím, že žena není sexy, jen když je sexy. Chytrá žena dokáže chytrého muže přesvědčit mnoha dalšími věcmi. Někdy je třeba s lidmi mluvit, nejde jen o spokojenost. Nebo někdo může mít vyšší kritéria spokojenosti. Už jsem si zvykl, že „psi štěkají, karavana jede dál“. Je to super klasika. Kdyby lidé věděli, jak dlouho vám trvá vytvořit něco takového, jen by tleskali. Ale už jsem si zvykl.
Myslíte si, že mladí lidé ztrácejí nadhled, jak je to často někde vidět?
Ne všichni mladí jsou tak „ztracení“, jak bychom jim chtěli představit. Ale je smutné, když mladí lidé budou nadále poslouchat některé věci, které jsou prvním míčem. Nebo spíš doufám, že se budou poslouchat jen v určitém období. Pokud posloucháte něco bez zprávy jen proto, že došlo k mediálnímu odhalení, není to zase tak nevinné. Média formují společnost. Takže pokud na něco takového upozorníte a dítě to přijme, ale přeroste, je to v pořádku. Jiná věc je, pokud zůstane na této úrovni, tedy pokud v životě nepostoupí. Držím palce každému jednotlivci, nikdy není pozdě na to, co je správné. Nikdy není pozdě na to, aby se člověk učil a snažil se hýbat.
Výročí prvního alba také patřičně oslavíte. Co můžeme od Zlatka a týmu čekat?
Pokrok můžete očekávat od roku 2007. Koncert se odehrává ve větším prostoru, v Kině Šiška. Začínáme 22. prosince ve 21:00. Budu mít konkrétní sestavu muzikantů, žádný cirkus rozjíždět nebudeme. Opravdu chci udělat maximum a ukázat lidem, že těchto 10 let nebylo marných. Každý, kdo mě sledoval, stejně přijde, každý, kdo o mně kdy pochyboval, je vítán. „Hateři“ mají vstup zakázán. Jestli víš, že to není všechno v pohodě, netahej mě za jazyk. Jsem sympaťák, jen si nepleťte mou laskavost s mou naivitou. Svět je krásný, nechte se překvapit.
Miláčku, ať svítí vaše pozitivita na naše čtenáře. Co byste chtěl vzkázat našim čtenářům na Silvestra, jaký je váš itinerář na rok 2018?
Velmi jednoduché. Ať je každý den nový rok. Snažme se udržet „Happy December“ po celý rok. Přejete bližnímu to, co si přejete sami (samozřejmě v pozitivním slova smyslu). Nebudu si moc osolovat mozek a radit, myslím, že lidi jsou dost chytří.
